na týden v nejlepších z možných světů

vydat se v pondělí ráno vlakem přes půl spolkové republiky do Berlína. vlakem, i když letadlem by to bylo rychlejší. s myšlenkami na noční vlaky ze Stockholmu do Kölnu. se snahou pochopit flight shaming a s předsevzetím vyškrtnout ze svýho života vnitrostátní lety. kolem poledne být tam.

vylézt z S-Bahnu na Alexanderplatzu. cítit ve vzduchu Babylon Berlín a nechat si rozfouknout vlasy všudypřítomným vlhkým berlínským větrem. poobědvat fish bowl v nejhipstrovatějším The Reed. u barovýho stolku, u oken, s výhledem na rudou radnici. a na plakáty hlásající, že ve čtvrtek bude ve Volksbühne Dirk von Lowtzow. naplno propadnout nadšení. velkoměsto! kultura!

dva a půl dne brainstormovat s nejlepším týmem ever, jak o pár dní později pronesla Polka. radost. vděčnost.

byť jsem tentokrát ulicema Berlína nekráčela, neopustila Mitte, jela jednou jedinkrát U-Báhnem a vůbec trávila večery v posteli s knihou, bylo to skvělý. už jen to vědomí vypadnutí z díry stálo za to. už chápu lidi, co během studia o Praze říkali, že tam jenom bydlej. stejnej pocit mám ohledně díry. nacházím se tam, protože tam pracuju. ale dále se s tím místem neidentifikuju.

ty mě učíš řídit mercedes, já tě učim jezdit metrem.

zhruba před deseti lety jsem četla Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. letos korporátní verzi pro jednadvacáté století v podobě Lean in od Sheryl Sandberg. jak jsem si během první kapitoly nebyla jistá, jestli to byl dobrej výběr a jestli mě ten styl vlastně nerozčiluje, tak během čtení knížka získala spád a vypíchla pár relevatních momentů. sezení u stolu s ostatními, nikoliv na židličce v rohu. nutnost být likeable za každou cenu. rozdíl mezi ambicious a bossy.
v tomhle kontextu si mohu jen povzdechnout ve vzpomínce na situace v českém pracovním prostředí, kde poukazování na charakterní rysy zakládající se na pohlaví nebylo nijak vyjímečné. v dojčlandu se s tím nesetkávám, nebo alespoň ne tak často, ne tak explicitně. možná má ta rovnost vyjadřovaná mimo jiné tím, že tady žádný holce chlapi v životě nepodržej dveře, nakonec pozitivní bilanci.

čtvrtek večer. v šest na kase Volksbühne zakupuju lístek na večerní čtení/koncert. Dirk von Lowtzow z Tocotronic vydal knihu. sedím až nahoře na nejvrchnějším bakóně, a přesto mám skvělej výhled na zaplněný divadlo. příběhy z Bádenska, z Hamburku, z mládí, o ztrátách a iluzích. krásnej večer.

Ich habe ein Date mit Dirk am ersten Frühlingstag.

pátek odpoledne. vlak do Prahy. co jsem se před osmi lety trasu Berlín - Drážďany - Praha najezdila. pěkně podél Labe. bylo to skvělý, až na absentující internet v celým Braniborsku. břízy, borovice, rovina a žádnej signál.

víkend v Praze. opět vesměs zalezlá, ale happy. do kina na Vlastníky, což byl bolestnej zážitek. bolestnej, protože ten film naprosto věrně vykresluje situace vznikající na schůzích SVJ. been there, done that.

v neděli z domoviny zpátky domů. produktivní čas v autobuse, kde jsem napsala jak text svýho prvního pracovního podcastu, tak text newsletteru, tak zrevidovala uplynulej pracovní rok. ten, co byl zatím nejnáročnější a zároveň nejlepší ze všech.

29/02/2020 @ 17:08 | permalink | komentáře (0)