feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
06.06. - Bardzo Fajný IV
07.–12.06. - Heilbronn
21.–26.06. - Krzyżowa
01.07. - Na Žižkov!
24.–31.07. - LFŠ
11.–16.10. - Krzyżowa
jsem ráda anachronická
Sylwia Chutnik - Kapesní atlas žen
Barbara Coudenhove-Kalergi - Zuhause ist überall
Dethlefsen/Dahlke - Krankheit als Weg
Rüdiger Dahlke - Peace Food
Andrzej Stasiuk - Dziewięć
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

30/06/2015

Przez tydzień szukałam swojego klauna

Miluju návraty do Krzyżowé, do vísky na polském venkově kdesi pod Wrocławí. Na panství rodiny von Moltke. Do jídelny, kde vaří ženy z vesnice podle receptů svých babiček. Mezi louky a kopce, k dřevěnému mostu přes potok s rákosím, k aleji naznačující cestu k domu na kopci. Na mezinárodní inkluzivní setkání mládeže, anebo na pedagogy a lidi, kteří pracují s mládeží, jež je nějakým způsobem vyčleněná z většinové společnosti. Je to pro mě vždycky návrat do skutečnýho života, za který jsem neskutečně vděčná.

Je to pro mě pokaždý i překračování hranic; jak fyzických, tak mentálních. V původním i v přeneseném slova smyslu.

I tentokrát.

A čas vhodný k zamyšlení a k revizím. Kdo jsem, kam jdu, co chci. Nakolik žiju tak, jak chci.
Kdo mi zasahuje do života a kdo mi ho plánuje a jestli se tomu poddat, anebo jestli se vzepnout.

Ihr habt mir viel zu oft
Auf die Schulter geklopft
Und ich glaub nicht daran
Dass ich ohne das Klopfen noch kann

(Tocotronic – Ich bin viel zu lange mit euch mitgegangen)

A zároveň uvědomování si toho, jak otupuju, znecitlivuju, tvrdnu. Jak kolem sebe stavím hranice. Jak hraju. Hraju, abych přežila.
A jak uvolňující se poddat se kontaktu. Otevřít se, přijímat a dávat. Teplo. Lidskost. Podporu. V úlohách jak z dramaťáku. V kontaktních improvizacích.

The more you know the less you feel. (U2)

Víš, já nemám žádný kamarády. Mám spoustu známejch, ale žádný kamarády. A tady cítím...Zapomeň na to. Většina z nás už se v životě neuvidí. A je úplně jedno, jak intenzivní se naše vzájemný vztahy můžou zdát teď a tady. – Odvrátil se. Mlčel.
Jak jsem ráno říkal, co pro mě znamená láska. Velký věci, ale i ty malý. Tak dneska, jak jsi mi ukázala duhu, tak... – jsem se odvrátila já.

A pak jsme se na závěr potkaly ve Wrocławi s Julkou. Necelé dva měsíce po posledním setkání v Praze. O umění, o hudbě, o naslouchání vnitřnímu hlasu, o zařizování vlastního bytu, o toleranci, o životě.

Lucie @ 11:05 | permalink | komentáře (0)

27/06/2015

Wrocław. Vratislav. Breslau.

Návraty do Wrocławi. Stejná hipster kavárna s hrnečkama z kolekce tradiční polská keramika z Bołesławce. Vinyl Café.
Kromě mě jsou tu samí takycizinci. Anglicky a německy mluvící. Dávám si bezlepkovej dort. Zdravej ale teda neni ani náhodou.
Miluju tyhle začátky dovolený, kdy zpomaluju na level totálního zevlingu, vracím se k sobě a konečně můžu prostě rozjímat. I když ono to zpomalování začíná už na cestě - když se zadaří. Zavírám oči a autobus mě houpe přes hraniční hory. Prší. Jakby ne. Jen o kousek dál na východ jsou Jeseníky. Rozněžňuju se. Déšť přechází a mraky se trhají až za Kłodzkem, v nížině.

Užít si autentickou Wrocław ještě předtím, než se totálně rozesere kvůli tomu, jak si příští rok bude muset hrát na evropské město kultury.

Kráčím po ulicích, kterým by sanace neškodila, napadá mě a zároveň mě děsí, že se mi na mysl dere právě tohle. Že mě ten středoevropský pel neuvádí v rozechvělost a v pocit vzrušení a ve zkoumání, jaký příběhy ta opadávající omítka skrývá.

Goodbye, Ruby Tuesday...!

Polsko se definitivně přesunulo do kategorie zhýralý západ. Už mají taky autobusy, co se naklánějí na stranu, aby se cestujícím lépe nastupovalo.
Kromě toho mají taky free city wifi. Akorát na tom mají zablokovaný sociální média... no, jsou sami proti sobě; byla bych je v nějakým utweetnutí chválila až do nebes.

Lucie @ 10:08 | permalink | komentáře (0)

18/06/2015

Nechat se nabít. A pak se sázet, na jak dlouho.

Bylo to krásný, ten tejden v Rajchu. A celý se to odehrávalo podle typickýho scénáře. Mám to v životě tak, že když se rozkoukám, docela začínám do prostorů, kde se nacházím, pronikat. A nekloužu přitom jen po povrchu. Když se pak po obdobích různě dlouhé absence vracím, snažím se navazovat přesně tam, kde to posledně skončilo.

Takže jsem nakukovala do kanceláří, kde seděly známé tváře. Rozposlala e-maily na všechny strany, že budu přítomna a co že s tím tedy uděláme. Byl z toho oběd a plán na kafe. A samosebou moje opětovná infiltrace do firemního volejbalového týmu (boží! vyhráli jsme! tři na čtyři!). A skvělej pocit z toho všeho.

A taky klídek na práci. A zevrubně šťouravý testování. A produktivita na bodu varu. Aniž bych ale večer domů chodila vyšťavená. Je to možností soustředit se na jedno téma bez neustále zvonícího telefonu, bez štěbetajících kolegyň a bez politických her všude okolo, který člověku chca nechca prostě berou nadšení.

Opětovná spokojenost na všech stranách. A že prej příště to s kolegy nesmí zůstat jen u odpoledního kafe a oběda. Že prý zajdem na drink.

Kdo říkal, že Němci jsou odměření?!

A pak ten osobní rozměr. Čtvrteční Štamtiš v pivní zahradě s lidma, který jsem sice neviděla víc než dva měsíce, ale pocitově to nebyly ani dva týdny. Je skvělý cítit se vítaná a cítit se jako doma jako mezi svejma. Ano, uznávám, má to dost takovej erasmáckej flair a i když jsem na dojímání se přesně tímle asi už dost stará, stejně mě to furt bere.

Ihr werdet die Luci schon nach Hause bringen, oder?Ich bringe sie schon, du kannst gehen.Wo gehst du jetzt hin? – Ach, komm. – Ja. Frauen stehen auf Arschlöcher.

Navazovat tam, kde to skončilo. Also wann kommst du zurück mitm deutschen Vertrag?

Lucie @ 21:11 | permalink | komentáře (0)

12/06/2015

Die Trainees sind immer noch da.

Nasednout do auta. Pustit si rádio. A jet. A jen co před Plzní přestalo hrát Rádio1, přeladila jsem na Antenne Bayern. Kvalitou produkce se to samosebou vůbec nedá srovnávat. Bavoři wir lieben die Hits vyloženě hrajou takovou tu hudbu do auta, která se dost překrývá s hudbou do nákupáku. Ale jo, řídí se přitom dobře. Leč už před Norimberkem jsem přeladila na SWR3.
Řízení mě děsně chytlo. Ta svoboda! Hlavně ta svoboda mezi Plzní a Norimberkem, kde je nejkrásnější krajina a široko daleko žádný auta <3

Za tureckými folklórními tanci člověk vůbec nemusí jezdit na dovolenou do Anatolie. Stačí se vydat do Heilbronnu a nechat se na hlavním náměstím unášet melodií, nasávat vůni dönerů a přicucávat u toho ayran.

Přisedla si na lavičku vedle mě starší paní se zcela stříbrnými vlasy v drdůlku. V šatech a děsně elegantní. Po chvíli se se mnou dala do řeči. Namluvila toho hodně. O sobě. I věci, který člověk možná na potkání úplně cizím lidem nevykládá. Narozená na Ukrajině v rodině volyňských Němců, proto to slovanské R v její jinak bezchybné řeči. Tatínek padl ve válce. Rodinu pak sebrali a odsunuli do SSSR. Do Heilbronnu přišla až v půlce 50. let. Zeitzeugin. Chtěla jsem se strašně moc vyptávat. A současně mi to přišlo strašně nevhodný. A že prej vypadám jako její snacha. Polka.

Už poněkolikáté jsem tady přihlížela kulturní akci pro nejširší publikum. Žádný hipstrování pod Stalinem jako doma.
Už asi chápu životní pocit toho kluka z Drážďan, co se přestěhoval do největší díry v Horní Falci (střední Bavorsko), aby tam našel ten opravdovej, neposkvrněnej život.

Potkat u snídaně ty stejný lidi, co tady byli už v březnu. Očekávaně.

Zase pohoda v práci. Hlavně tady nikdo celej den u vedlejšího stolu netelefonuje. A hlavně mně nikdo nevolá, jak je den dlouhej.
Ale především to docenění.

Dojímat se nad tím jejich měkkým akcentem s příliš zavřeným E, absentujícím N v infinitivech, ŠT místo ST a typickou zpěvnou melodií posledních slabik.

Lucie @ 22:06 | permalink | komentáře (0)

06/06/2015

víš, s kym ses to bavila? ne.

Přečetla jsem dvě knížky, který v podstatě neměly moc daleko do sluníčkovství; jednu o somatizaci psychických stavů a jednu o jídle vyzývající k veganství. Trocha toho sluníčkovství na mě ulpěla. A měla jsem docela hezkej asi tejden. Pak to bohužel zase přešlo. I když jsem mlíko do ranních vloček nahradila sójovým. Pro lepší pocit. Do kafe ale (ještě) ne. S vědomím, že rozhodnutí tohohle typu, který člověk sám pro sebe může považovat za správný a jediný hajitelný, se zase stává větším a větším exotem. Jakoby to už nestačilo i tak...

Plzeň! Je boží město! Znovushledání po více než dvou letech, setkání s novými lidmi, lidskými typy, figurkami. Ein wirrer Akademiker. Náhodná setkání prostě tak na ulici. Setkání a dání se do řeči v hostelu. Poslední květnový víkend byla Plzeň v podstatě německým městem.

Flexibilita je hezká vlastnost. Přestává jí být v okamžiku, kdy se stává krycím slovem pro bezpáteřnost.

Cítit se znovu jako šestnáctka. V kotli před pódiem. Beatsteaks. Takzvaně nejlepší koncertní kapela. Od posledního shledání ušla kus cesty. Vývoj. Stárnutí. Ale ne směrem k fotrovatění. Díkybohu. Bezprostřední komunikace s publikem se proměnila; od provokace a námluv k sebejistotě v jednotě a v radosti z rozdávání se. Bylo to skoro až dojemný. Tyhle záblesky. // Hráli dvě a půl hodiny. Neúnavně. Přidávali pětkrát. Došlo i na cover verze. Wow.

A pak ta všednodennost. A chození spát už v deset. A život uplývající mezi prsty. Fakt tohle chci? Takhle? Stačí mi to? ...

Lucie @ 09:21 | permalink | komentáře (0)