feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
12. & 13. 11. - Olomouc
27. & 28. 11. - Bardzo Fajný Fest
01.12. - => Heilbronn
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

09/04/2017

ne, fakt nevim, kam se píše zpáteční adresa

Anebo prostě akorát musím víc chodit ven. Sedět na chodníku před Data, popíjet teplý Wulle, páč Gaildorfer došel, číst Snydera a vidět, jak okolo prochází starej známej z vlaku z Berlína. Kazašskej ruskej němec, jehož zahájení konverzace se neobešlo bez otázky, jestli taky náhodou nejsem. Ruskoněmka. Němkoruska. Prostě holka z východu. No Ruska náhodou nejsem. Z východu náhodou jo. (Ale to jsem nepřiznala).
Nakonec jsme spolu mluvili asi půl hodiny. A já se setkala se světem, kterej se v mojí dejly rutýn *byt - sklepní garáž - cesta autem - oplocenej korporátní areál a v něm samí krásní mladí usměvaví a zajištění lidé - a večer v opačnym pořadí zpátky* prostě nevyskytuje. Psychycký problémy. Drogy. Sraní na školu. Praxe a stáže ukončený předčasně; žádná ženská, byť mistrová, mi nebude diktovat, co mám dělat. Pracák. Podpora Hartz IV. A vlastně nesnaha nebo neschopnost nebo nevůle to měnit. Proč taky.
Takže kráčel kolem. Já toho přece odněkud znám. Vypadal zmateně.
A pak šel asi po dvaceti minutách zpátky se zmrzlinou. A hleděl na mě. Trošku moc dlouho.

Byť vyplnit podací lístek jsem zvládla. Asi. Doufám.

Lucie @ 13:06 | permalink

01/04/2017

ale přece nikdy nebylo líp

V Ischglu jsou samý snobové, rozčilovala se holka z Thüringen. A snobíčci kolem stolu, co tam hrdě jezděj lyžovat, jakož i my ostatní povzneseně v duchu přitakající, jsme to taktně přešli.
Frustrace z absence reakcí. A to je ten Západ. Bez emocí. Aspoň bez těch negativních. Projev je nahlas a budeš vyobcován. Dobrá nálada a nadšení jako absolutně závazně platná Grundstimmung.

Ona to pochopí. Protože to bude chtít pochopit. Protože kdo tady na jihozápadě prosperuje? DeDeRoni. A proč? Protože si furt musej něco dokazovat. Protože nechtěj bejt občanama druhý kategorie. Vizme v tom paralelu k východním Slovákům z VŠE.

A tak jsem si šla zchladit hlavu do posledního / jedinýho alternativního baru ve městě (potom, co nám zavřeli Complex23), kde se člověk nemusí přetvařovat a kde ho rozhodně nečeká happy hour ani konzumace koktejlů v kroužku kámošek.
A postávala jsem tam v kroužku spolukorporátníků, který jsou vlastně na pohodu, a měla jsem pocit, že si nemáme co říct. Že i tady jdou hovory odnikud nikam. Jako když nám bylo šestnáct. Kdo se kde opil, zhulil a kde se bude kalit příště. Ale nemá to přesah. A dál?

Takže se nořím do Nikdy nebylo líp a je mi fajn. Nejsem čtyřicátník, nejsem chlap a nejsem v Praze. Ale. Tak nějak podobně vnímám svět. Tak vnímám rodnou hroudu. To je to, co mi chybí. Ty stórky, útržky hovorů, absurdní hlášky, vztahování se k vnějšímu světu, zájem o témata, kontexty. Byť všechno utopený v bezvýchodnosti, točící se v kruhu, bez naděje (a vůle) na změnu.

Možná jenom dost nehledám.

A Bulharsko neni blízko Polska, jo?
Ani jedno neni blízko Ischglu, takže se nachází mimo mentální mapu.

Lucie @ 11:27 | permalink

20/03/2017

a možná potřebuješ nějakej Ausgleich k práci

...řekl mi a dost možná měl pravdu. psaní ulevuje. psaní nutí přemejšlet. psaním proti otupování. psaním proti zapomínání češtinky.

když jsem se odstěhovala do Rajchu, myslela jsem si, že mi ta změna vlije novou energii do žil. což o to, to se stalo. nicméně jsem neměla pocit, že bych oplývala atraktivními tématy. neměla jsem pocit, že jsem svůj život v zahraničí (v cizině!) schopná vidět potřebně vyjukanýma očima, aby vůbec stálo o tom psát. protože mě ty jiný věci už prostě nepřekvapovaly. vratný lahve. pekařství na každym rohu. nepřijímání VISA karet. a takový ty věci.

postupně jsem samozřejmě začala pronikat na jinou úroveň. stále s vědomím toho, že jsem de facto ekonomickým uprchlíkem, stále ve snaze o pokoru, stále ve snaze o přístup co možná prostý předsudků. stále v módu nevídám se s Čechama jenom proto, že jsou Češi.
ono to lidství, člověčenství, vrozená zvířeckost a hyenismus vyplouvaj na povrch. nemaj národnost. jsou nám vlastní. podvratnost. malost. velký gesta. zbytečný gesta. pocit sebedůležitosti. trapnost. hysterie. všude stejný.

no a pak jsem měla něco psát. asi stránku českýho textu. a trápila jsem se s tím víc než žák základní školy. prej žurnalistka. ex. blbý, no.
ale jak taky jinak, když se veškerý moje textový produkce z posledního roku a půl dají shrnout do 141 znaků, do čtvercový fotky nebo do řady emotikonů. marnost nad marnost.

a proto. je třeba nezakrňovat. sbírat střípky jako za mlada. sbírat útržky. momenty. situace. okamžiky. chodit jim vstříc. přežvýkat je. proměnit je. a vyplivnout zpátky.

Lucie @ 21:13 | permalink

31/12/2016

Jenom zoufalci

Jenom zoufalci choděj 25. prosince do baru. Takže jsem se zařadila k zoufalcům. Mezi ztroskotanejma existencema srkám svůj gambáč. A jako dobrý.

Moc mejkapu. Moc piva. So what. Jsem na východě. Nechte mě žít. Nechte mě zažít ty špičky.

Nedospěju. Jsou aspekty, ve kterejch prostě nedospěju. Nevyrostu. Budu kolem sebe kopat, aby se to nestalo. Protože ta poťouchlá podvratnost mě baví. Příliš.
Byť už i ta je v dnešní době konformní.

Publikum jim za 10 let narostlo. Nebo narostl počet zoufalců, co choděj 25. prosince do baru.

Slečno, slečno... - Nech slečnu na pokoji ... sorry, von neví, co říká. - ...v pohodě, já vim. Akorát mě baví, jak se za deset let nic nezměnilo. - Vy ho znáte?! - ...a kdo by ho neznal?

I feel your pain, bro.

Lucie @ 11:35 | permalink

02/11/2016

ale nemá to ty špičky, co...

A tak jsem seděla v autě – co seděla v autě; pádila jsem po D5/A6 směrem na Západ, anebo bych snad raději měla říkat domů – a litovala toho, že není možný blogovat audio. (Dokud nezačnu natáčet podcasty. Samozřejmě.) Hlavou mi proudily myšlenky, vzpomínky na právě zažité, reflexe uplynulých týdnů a měsíců (a let) a já se zase zamýšlela nad tím otupováním. Ono to souvisí s tím, že a) po večerech nezapínám počítač a netrávím u něj hodiny a hodiny, b) nečtu / nesleduju zpravodajství, a tak sice mám relativně slunce v duši, ale jsem jak Mirek Dušín, přijde-li na to, co se děje, c) nepíšu, nejsem nucená věci formulovat, hledat slovíčka a výrazy, hrát si s jazykem.

Proto mě pak nadchne televizní debata moderátora a dvou novinářů (!) už jenom proto, že se v balastu promluv tu a tam objeví neobvyklé slovo. To jsme to dopracovali.

Otupování. Nivelizace. Zglajchšaltování. Žití v průměru, kde je pohoda, bezbřehá pohoda, bezpohlavní pohoda. Protože to nemá ty špičky, jak řekla Tereza nad sklenicí vína potom, co jsme se v podstatě rok neviděly. No highs. No lows. Ale prej že to tak v Rajchu maj všichni. Ha!

Konstantní konstanty. Vršovice. Moabit. Waiders. Polidštěný. Jaký jiný. I když cider jsme spolu ještě asi nikdy nekonzumovali. Takže na Baden-Baden!

Vinné sklepy. Jihomoravští vinaři s rudými nosy. 15–20 % Znojemáků, co pracuje za hranicí. Místní mládež. A místní diskotéka. A kámoši, se kterejma se známe sedum let. Zvlášť ty tři první byly sakra intenzivní, takže pocitově je to něco jako celej život. A zas ty konstanty. Frajírci a čučoriedky, cholerici a feministky a pár cizinců k tomu. Pivo. Víno. Šneci. Nemístné vtipy. Nekorektní vtipy. IMS vtipy. Hlášky. Co věta, to hláška. Nesmyslné historky. Absurdita vyprávěného. Konstantní konstanty. Špatná tequila. Hodně špatná. A taky 20 kilometrů v národním parku, Dyje a podzimní stromy. A vinohrady. A různý tělní otvory a ženatej číšník. Pravda, to bylo trochu žinantní. Dvě, skoro tři telefonní čísla. Francouz. A Srb nadšenej z kebabárny. Až pak mi řekli, že je taky muslim.

Němci to nemaj. Nevedou tyhle kecy. Nevysedávaj po hospodách. Konec konců největší perly jejich literatury nemaj s Hrabalem nebo tak nic moc společnýho. A to jsou ty kulturní rozdíly.

...a potom vypráví, jak se opila, koho viděla, s kým si užila... (Priessnitz – Ponedělí)

Lucie @ 21:32 | permalink