feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
16.04. - Beatsteaks @ Hamburg
02.–04.07. - Vilnius
13.–23.07. - Berlin & Meck-Pomm
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

03/09/2018

jebať štát. a mluvit slovensky a prokládat to slovama s Ř.

vona ti něco lajkuje jo?! a to jako jakto?! vožila jsem během víkendu se svejma holkama, který se po dlouhejch letech odvážily dorazit na (de facto) den a půl k nám do Dojčlandu. všechy čtyři jsme děvčata kateforie třicet plus a odpovídajícím způsobem zoufalá, ale o to zábavnější to samosebou bylo. závislačky na instáči, protože bez storýček jako by se prožité nikdy nestalo. ještě, že po 24 hodinách je všechno zapomenuto. půlmetrovej párek a prodavač, kterej na fotku potutelně reaguje food porn, right? a má přitom dvousmyslnej výraz. nikdy nenatočený Bewerbungsvideo, utrpení při stoupání do schodů k heidelberskýmu zámkohradu. a tak.
nakoplo mě to. a uvědomila jsem si, že kolem sebe potřebuju lidi. častějš. správný lidi. málo v poslední době jezdim do Prahy.

letošní letní dovča směřovala do Berlína a do MeckPomm; takže na Balt, včetně Rujány. spíš než výlet na východ to byl výlet v čase. o pár (desítek) let zpátky. do doby nepříjemnejch a nezúčastněnejch servírek a prodavaček. zákazník? se z něj neposeru. první mojí reakcí byla samosebou pozápadnělá iritace. ale pak mě to vlastně docela bavilo. a taky ten lidobraz. dovolenkáři zásadně z nových spolkových republik. a ti, co měli auta se západní SPZkou, jsou Ossis, co tam jenom pracujou. jako my...

takže na východoněmecký svatbě kdesi na pomezí Braniborska a Meklenburska-Předního Pomořanska, kde naproti parádnímu zámku stojí prostě panelák a obojí slouží jako Jugendherberge, hrál Ossi-DJ odpovídající hudbu. kromě hymny berlínskýho hokejovýho klubu nesmělo chybět Moskau Moskau. na to to tam rozjíděli všichni. kámoši novomanželů i generace rodičů. a k tomu panáky Berliner Luft.

Lucie @ 22:17 | permalink

08/07/2018

tohle by se v Německu prostě jako nestalo!

Ke svýmu víc než 100% vytížení jsem dostala, patrně za odměnu dalších víc než 100 % navrch. A starej se. V ten okamžik jsem kapitulovala, protože stihnout to všechno se objektivně vymyká realitě. Takže zase režim odnevidim donevidim. A jako třešnička na dortu a jako tečka za jedním extra vypečeným týdnem následoval zcela zbytečnej zjeb. Kterej byl v kontextu věcí jen záminkou pro upuštění páry, bo podstata výměny názorů toho celého vskutku nebyla hodna. Takže jsem z toho měla zkaženej večer. Pěkně děkuju.

Podnět mě přiměl pogůglit si frackovitost či snad lépe panovačnost a potetelit se nad velice trefným popisem každodenních okamžiků. K pláči.

Takže všichni opouštějí potápějící loď. A dobře dělají.

Srážky s realitou a pocitem vlastní Übermenschlichkeit byly v poslední době hojné a bolestné. Přikládám výběr. // Tak najmeš někoho z ciziny a strčíš ho do nižší tarifní třídy. Přece neni zvyklej na naše výdělky, tak je to cajk. // V Německu už by ti teda přinesli gratis drink. // Si se svojí kulturou stojej sami stojej v cestě. // Žádný Arabáše s hejnem harantů tady v bytě teda nechcem. // Já jsem teda od Prahy čekala dost, ale že to bude až takový – tak kulturní a plný života – to teda ne. Východní Evropa, víš jak.

Pro připomenutí: německá ústava říká hned v úvodu, že lidská důstojnost je nedotknutelná.

Lucie @ 21:16 | permalink

19/04/2018

třetí moře. a to je teprve duben.

Plním předsevzetí. Čtu. Cestuju. Chodím za živou kulturou. Jen s těma filmama to není moc slavný. Ale tak člověk nemůže mít všechno, žejo.

O Velikonocích Basel, Zürich a Konstanz. V půlce dubna Fehmarn a Ostsee a Hamburg. Absolutní německý jih. A skoroabsolutní německý sever.

Wandu jsem prokaučovala. Tocotronic nikoliv. Rockovým nasazením na sobě kapela svoje dva a půl křížku vůbec nedala znát. Zněli syrově a surově. Roh und rau. Reflektory podezřele často problikávaly v barvě duhy a v publiku byl nečekaně vysoký podíl mužů. Celý život jsem byla skálopěvně přesvědčená o tom, že Tocotronic jsou kapela pro germanistKy. Nejsou. A uznávám, že ve Stuttgartu se asi žádný germanistky nenacházej. Spíš strojaři, ajtáci a tak. S něžnými dušemi. Bylo to krásný.

Při svojí poslední návštěvě domoviny jsem dostala knihu Za Alpami Davida Zábranského. Po všech těch výkřicích na těch internetech, jak si jako autor může dovolit něco takovýho napsat, jsem moc nevěděla, co čekat. No hele, parádní čtení. Jako prdel na hrnec pro děvče z ČR protloukající se v Dojčlandu aka ekonomickýho imigranta na Západě. Skvělý insider vtípky. Báječnej pozorovací talent. Odvážný interpretace. Pravdivý. Potměšile se těšim na reakce na německej překlad, jakmile nějakej bude. Mám chuť přečíst si toho od něj víc.

Beatsteaks. Seděli jsme nad pierogama v litevský restauraci v hamburském St. Pauli a rokovali o tom, jestli jsme ready to rock. Byli jsme. Online vstupenky, vyrovnání přes paypal a o den později cesta u-bahnem ke Sporthalle Hamburg. Já, de facto Berlíňan a dva další nikdy jsem nebyl na rockovym koncertě. S Wegbier v ruce a s úsměvem na tváři. Za těch x let od posledního koncertu v LMB jsem zapomněla, že Beatsteaks jsou koncertní kapela par excellence. Jak jsem jen mohla! A hamburský publikum, na kterým vidíš, jak to prožívá; hudební město. To chceš.

Lucie @ 20:12 | permalink

20/03/2018

a po osmi letech na jihu. ještě víc na jihu než posledně.

Letošní předjarní výlet mířil do Itálie. Řím. Neapol. Pompeje. Přípravu jsem nepodcenila, koukla jsem na La doce vita a pochopila, že bez koupačky ve fontáně Trevi to nebude vono. Početla jsem římskej Lonely Planet a furt se divila, jaktože sakra ani jednou nezmiňujou Prázdniny v Římě. Mno, zmiňujou; jako Ein Herz und eine Krone. Němci, no.

Po zpožděném letu na palubě Alitalia, v němž džusíky roznášeli stewardi znudění na způsob vídeňských číšníků a po půlnoční cestě autobusem zkrz páteční večer věčného města jsme zakotvili v ubytování. A pak začalo pršet. A pršelo skoro furt. Jen u Fontány Trevi na chvilinku vysvitlo slunce. Na koupačku to nebylo, ale na instafotku to stačilo.

Všude byly davy. Docela peklo pro někoho, kdo davy děsně nemá rád. Nejhorší davy byly ve Vatikánu. I přes předem zakoupený lístek a radostný pochod kolem fronty méně šťastných čekačů byla návštěva expozic docela útrpná. Na prvním místě se nacházejí místnosti s freskama od Donatella (jo, taky jsem furt myslela na želvy ninja) a last but not least Sixtinská kaple, jejíž náhončí buzerujou turisty, aby sakra stáli uprostřed a aby proboha nefotili. Vskutku kulturní zážitek. Ale jo, Bohovy a Adamovy ruce dobrý.

Co neminout? Jídlo. Pasta al dente. Carbonara nebo amatriciana. Artyčoky jako předkrm. Vino della casa. Červený! V sobotu večer Pigneto plný lokálků, vináren a života. Místo, kde se s váma daj lidi do řeči a divěj se, jak jste to tam našli. Místo skrývající knihobistra připomínající Café v lese v době přerodu ze Shakespeare and Sons. Jo, dost možná je Pigneto taková římská Krymská. Food corner v nádražní hale. Trattorie v Trastevere nebo v Monti s kapacitou zhruba 10 stolů pro dva.

Bavila mě ta kombinace starověkýho Říma, renesance a klasicismu. A zároveň jsem se ptala sama sebe, jestli v Římě vůbec maj nějaký prosklený mrakodrapy nebo tak něco. Na každým kroku jsem se přistihovala utopená ve vlastní neznalosti a v chuti vědět víc.

Nicméně po šesti dnech bylo na čase poznat tu pravou italskou Itálii... v Neapoli. Vlakem, co jel 300 km/h jsme tam byli za hodinu. Neapol je od Říma vzdálená zhruba jako Brno od Prahy. Lol. Člověk tam vystoupí na nádraží a namotivován průvodcem a aktuálními událostmi na Slovensku a v každém hned vidí mafiána. Docela peklo s takovým přístupem. Protože to město je synonymem pro chaos. V tomhle kontextu: zlatý Rumunsko!! Ale bacha, Neapol je něco jako kolíbka civilizace a nejdýl nepřetržitě obývaný místo a směska tradičních i nových kultur. Mraky mopedů, absolutně žádný pravidla, matky táhnoucí za ruku děti přes silnici na červenou (jak jinak), smrad z výfuků a špína. Ale taky Aperol Spritz jako aperitivo za 3 €, pestrá nabídka ovoce a zeleniny, ryb, móře, paláce jako kráva a neskutečný kontrasty mezi paninkama s kabelčičkama a babičkama, kterejm se do obejváku chodí rovnou z ulice. Spousta kopců. Spousta lidí. Spousta života. A zase famózní jídlo. Pizza s buvolí mozarellou. Mořský plody. Jakožemuffin baba promočenej rumem. A taky odpověď na otázku, na co se odkazuje Capri-Sonne a odkud pochází caprese. A furt ta chuť vědět víc.

Chuť ještě podnícená návštěvou Pompejí. Jednodenní výlet metrem (oukej, s-báhnem) de facto za Vesuv. Člověk vejde do města, který před dvěma tisíci let zaniklo – a který zůstalo zakonzervováno. Člověk se přistihuje, jak hledá paralely v těch hromadách šutrů, podivuje se parádním mozaikám pozor zlý pes ve dveřích panských domů, baví se nálevnami a co chvíli si přeje vrátit se zpátky a zažít aspoň jeden den ve společnosti tehdejšího obyvatelstva. Strašně mě překvapilo, ja se tam mísily kultury a vlivy - Egypt, Řecko, Řím. Jakoby se nechumelilo. Žádný čistý dělení. Žádný dórský - iónský - korintský. Ale směska. Mix. Mišuňk.

Deset dní na jihu. Relax. Paráda.

A po dovolený jako před dovolenou. Jako křeček v běhacím kolečku. Achjo. Nsrt.

Lucie @ 22:13 | permalink

23/02/2018

po osmi a půl letech na severu. Bremen. Hamburg. Nordsee.

Po osmi a půl letech v Brémách. Ve městě na jeden den. Ve městě, který žije, který má xicht. Který je rudý. Rudorudý. A švorc. Ve městě, kde převáděj Kafkovy romány na divadelní prkna. Společně s Kafka Bandem. A znáte to, když nepřijde Mohamed k hoře, tak musí hora k Mohamedovi. Takže dovolená, lístek na vlak, ubytko a tradá na sever.

Deutsche Bahn opět zklamala hned v úvodu. Jezdit s nima jedním vlakem bez nutnosti přestupů je v pohodě. Přestupy mezi vlaky stejné kategorie je taky v pořádku. Ale běda, jak člověk potřebuje přestoupit z vlaku regionálního (RE) na vlak rychlejší (ICE). To se ten regionální občas rád zastaví před cílovým nádražím, nechá kolem sebe ten rychlejší prosvištět (a odjet), takže nikdo z cestujících nestihne přestup. Běžná věc. Děje se den co den. Cestující pak vyfasuje předtištěnou stížnost, pomocí níž může žádat vrácení části jízdného – podle celkové doby zpoždění. Den co den trpí naše daně. Pozitivní je, že pak člověk může jet dál libovolným dalším spojem a drážní personál je obvykle dost nápomocný a shovívavý.

Po osmi a půl letech sever. Po měsících a měsících divadlo. Druhý setkání s Theater Bremen v součinnosti s Kafka Bandem. Podruhé pocit WTF. Ale tak podobnej pocit se vkrádá při čtení Kafkových textů, takže spoko.

Po osmi a půl letech Hamburg aka nejhezčí německý město a někdy bych tady mohla žít. Tyhle prohlášení jsem nerevidovala. Ty tuny labský vody, jeřáby a kontejnery vypadající jako kostky lega jsou fascinující. Hamburg je fascinující. Byť jsem opět nestihla nic jinýho než standardní turistickej program Alster – ulice plný butiků – Speicherstadt – Landungsbrücken – okružní jízdu lodí č. 62. Ale bylo to krásný.

Severní Němci jsou fakt jiný. Především jsou strašně velcí. Vysocí a blonďatí. Tentokrát už jsem ale neměla pocit, že by všichni nosili pruhovaný trika – dost možná je akorát měli schovaný pod bundama... Ale rozhodně jsou uzavřenější. A míň se usmívaj. Ale když na to dojde, stojí to za to.

Znovushledání s Agatou. Po měsíci. Hovor o polský politice. O český politice. Bída a zmar. Obojí. Děsivý paralely. To neni společnost, ve který chci žít. Byť je to společnost moje. Leč moje socializace je jiná.

Tocotronic poslouchám intenzivně v obdobích předznamenávajících změnu. Nebo v obdobích změny. Možná jsem v obdobích změny dumavější a Tocotronic jsou jenom projevem. V poslední době je poslouchám fakt docela dost. A strašně mě baví. A strašně se mi derou pod kůži. Protože nahlas vyslovujou to, co sama vim. Poeticky. S lehkostí. Nepotřebuju životní koučink, stačí mi hudba.

Lucie @ 21:03 | permalink