feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
12. & 13. 11. - Olomouc
27. & 28. 11. - Bardzo Fajný Fest
01.12. - => Heilbronn
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

31/12/2016

Jenom zoufalci

Jenom zoufalci choděj 25. prosince do baru. Takže jsem se zařadila k zoufalcům. Mezi ztroskotanejma existencema srkám svůj gambáč. A jako dobrý.

Moc mejkapu. Moc piva. So what. Jsem na východě. Nechte mě žít. Nechte mě zažít ty špičky.

Nedospěju. Jsou aspekty, ve kterejch prostě nedospěju. Nevyrostu. Budu kolem sebe kopat, aby se to nestalo. Protože ta poťouchlá podvratnost mě baví. Příliš.
Byť už i ta je v dnešní době konformní.

Publikum jim za 10 let narostlo. Nebo narostl počet zoufalců, co choděj 25. prosince do baru.

Slečno, slečno... - Nech slečnu na pokoji ... sorry, von neví, co říká. - ...v pohodě, já vim. Akorát mě baví, jak se za deset let nic nezměnilo. - Vy ho znáte?! - ...a kdo by ho neznal?

I feel your pain, bro.

Lucie @ 11:35 | permalink

02/11/2016

ale nemá to ty špičky, co...

A tak jsem seděla v autě – co seděla v autě; pádila jsem po D5/A6 směrem na Západ, anebo bych snad raději měla říkat domů – a litovala toho, že není možný blogovat audio. (Dokud nezačnu natáčet podcasty. Samozřejmě.) Hlavou mi proudily myšlenky, vzpomínky na právě zažité, reflexe uplynulých týdnů a měsíců (a let) a já se zase zamýšlela nad tím otupováním. Ono to souvisí s tím, že a) po večerech nezapínám počítač a netrávím u něj hodiny a hodiny, b) nečtu / nesleduju zpravodajství, a tak sice mám relativně slunce v duši, ale jsem jak Mirek Dušín, přijde-li na to, co se děje, c) nepíšu, nejsem nucená věci formulovat, hledat slovíčka a výrazy, hrát si s jazykem.

Proto mě pak nadchne televizní debata moderátora a dvou novinářů (!) už jenom proto, že se v balastu promluv tu a tam objeví neobvyklé slovo. To jsme to dopracovali.

Otupování. Nivelizace. Zglajchšaltování. Žití v průměru, kde je pohoda, bezbřehá pohoda, bezpohlavní pohoda. Protože to nemá ty špičky, jak řekla Tereza nad sklenicí vína potom, co jsme se v podstatě rok neviděly. No highs. No lows. Ale prej že to tak v Rajchu maj všichni. Ha!

Konstantní konstanty. Vršovice. Moabit. Waiders. Polidštěný. Jaký jiný. I když cider jsme spolu ještě asi nikdy nekonzumovali. Takže na Baden-Baden!

Vinné sklepy. Jihomoravští vinaři s rudými nosy. 15–20 % Znojemáků, co pracuje za hranicí. Místní mládež. A místní diskotéka. A kámoši, se kterejma se známe sedum let. Zvlášť ty tři první byly sakra intenzivní, takže pocitově je to něco jako celej život. A zas ty konstanty. Frajírci a čučoriedky, cholerici a feministky a pár cizinců k tomu. Pivo. Víno. Šneci. Nemístné vtipy. Nekorektní vtipy. IMS vtipy. Hlášky. Co věta, to hláška. Nesmyslné historky. Absurdita vyprávěného. Konstantní konstanty. Špatná tequila. Hodně špatná. A taky 20 kilometrů v národním parku, Dyje a podzimní stromy. A vinohrady. A různý tělní otvory a ženatej číšník. Pravda, to bylo trochu žinantní. Dvě, skoro tři telefonní čísla. Francouz. A Srb nadšenej z kebabárny. Až pak mi řekli, že je taky muslim.

Němci to nemaj. Nevedou tyhle kecy. Nevysedávaj po hospodách. Konec konců největší perly jejich literatury nemaj s Hrabalem nebo tak nic moc společnýho. A to jsou ty kulturní rozdíly.

...a potom vypráví, jak se opila, koho viděla, s kým si užila... (Priessnitz – Ponedělí)

Lucie @ 21:32 | permalink

15/10/2016

strach z prázdnýho papíru

...protože o ničem jiném to odmlčení po nějaké době není. se říká. prej.

anebo nevůle se zastavit. zamyslet. zhodnotit. kde jsem. kdo jsem. co dělám. proč. protože odpověď by zněla, že nevim. odhazuju přesvědčení. a nevím, jestli se stávám tolerantnější. anebo pohodlnější. jestli ztrácím sama sebe. nebo jestli prostě stárnu.

v důsledku mě rozechvívaj pořád stejný věci. jenom jich je čím dál míň. dějou se míň často.

Lucie @ 22:48 | permalink

14/06/2016

Ich weiß nicht, was soll es bedeuten...

Po půl roce v Rajchu. Kdybych měla zkušebku, už je za mnou.

Ne, nepřijde mi to. Ne, nemám půlroční depku ze života v cizině. Náznak se objevil v dubnu podmíněnej citovou rozháraností a emociálně plodnou návštěvou v Matičce Praze. Vlastně nevnímám, že žiju v cizině. Nevyhledávám krajany a uvádím v nepochopení všechny, kdo se mě ptají, jestli tady znám nějaký Čechy a jestli se vídáme. Znám. Pár. A v podstatě se nevídáme. Národnost je sekundární při výběru lidí, se kterýma trávím čas. Většina jsou skutečně Němci. Spousta Ossis, to uznávám. Ale taky celá řada v podstatě místních.
Co mi chybí, je Praha. Ale tak to jsem veděla. A to byl taky faktor, kterej jsem zvažovala ze všeho nejvíc. Ale co člověk nezkusí, toho nemůže litovat.

Povznesla jsem se nad faktory, který mě v Česku stresovaly... politický půtky v práci, hry a hrátky, řitní alpinismus atd. a je mi krásně. Ne, že by se to tady nevyskytovalo – naopak! Ale už mě to prostě nějak nesere. Anebo nejsem natolik involvovaná. Anebo prostě stárnu a můj mozek pochopil, že se z toho nemusím zblázňovat. Anebo... a to je imho zásadní, je tady naprosto jiná Grundstimmung. Proklamovaný cíle mohou být mými cíly, nejsou v rozporu s mým vnitřním přesvědčením a nastavením. A co je megapříjemný... nevládne tady ta všudypřítomná blbá nálada, protože k tomu prostě neni důvod. Lidi nemaj důvod se stresovat. Protože se všichni maj sakra dobře.

To si říkám na každým cyklovýletě mezi kopci, na nichž je tráva zelenější a nad hlavou nebe, jež je modřejší. Jaká idyla. Klid. Klídek. Pohodička. ...jak dlouho ještě.

Po večerech nezapínám komp. Místo toho čtu. A je to skvělý. Egypťan Sinuhet je masakrózní text. Anebo taky usínám. Příliš brzy. Spím příliš mnoho.
A pak mám pocit, že otupuju. ...kde jsou sakra ty kvanta informací a vjemů, který jsem vždycky nasávala?!
Je to normální?

A o víkendech mám víkend. Někdy víkend na Lucku (v posteli / na gauči s knihou), někdy s pivem / vínem v ruce, někdy na výletě.

...text na Lucku plnej aluzí a jinotajů snad příště. a že je o čem.

Lucie @ 20:46 | permalink

19/12/2015

To je hezký, že tady bydlí někdo novej!

Před rokem bych si nebyla myslela, že to dopadne takhle, byť zhruba tou dobou mě začala chytat moje cizinovská perioda a začlo mě to intenzivně táhnout pryč.

Byla jsem ráda za svoji březnovou extenzivní služebku v Německu, kde jsem si mohla koncernovou centrálu okouknout na vlastní oči a udělat si vlastní obrázek o tom, jak to na tom poli chodí. Obrázek jsem si udělala v totálním rozporu k tomu, co vykládali kolegové. Setkala jsem se s megasrdečným přijetím jak ze strany kolegů, tak ze strany dalších lidí, se kterými jsem měla možnost se seznámit.

Takže když v červnu v týdnu po mém návratu z další (byť jen týdenní) služebky v Německu přišla informace o interním výběrku, neměla jsem moc důvod váhat. Blbá nálada na pracovišti mě v rozhodnutí jen utvrzovala. Přesto jsem s odesláním CVčka otálela dobrý měsíc – stěhování na Žižkov mi vlilo novou krev do žil, takže se mi vlastně nový domov opouštět nechtělo. ...ale řekla jsem si, že za pokus nic nedám a v půlce července jsem to poslala. Pak jsem si odskočila na dva pohovory do Dojčlandu... a na konci září bylo upečeno. V mezičase se mi změnila nadřízená, ale to na moje rozhodnutí emigrovat už nemělo vliv.

V ČR jsem do zdárného konce dotáhla zavedení nového softwaru pro nábor a s čistým svědomím (a neklidným srdcem) jsem se vydala na Západ.

A moje březnový nadšení se opakuje. A jsem za to neskutečně vděčná. Protože tohleto je úplně jiná firma. Jinej přístup. Jiný hodnoty. Jiný cesty k cíli. Kulturwandel. I když tady všichni samo sebou žijeme v totální věži ze slonoviny odříznutý od reálnýho světa a od provozu. Ale díkybohu za to zjištění, že všechno to, co jsme s holkama v nejužším týmu tušily a o co jsme měly snahu usilovat, je tady možný realizovat a nenaráží to na zpupné NE lidí o patro nebo dvě výš. Tady člověk může celkem svobodně dýchat.

Je super přesunout se v rámci firemní struktury. Je to super, protože je-li firma centralizovaná, funguje spousta věcí prostě stejně. Takže mám blažený pocit, jak je to vlastně strašně jednoduchý. Jak jsou mi jasný systémy, ve kterých pracuju, jak jsou jasný struktury, kdo má kdy navrch a proč.

Je super setkávat se s nadšením a s vřelým přijetím ze všech stran. V práci i mimo ni. Jo tak ty seš ta Lucie...! Nevycházím z úžasu :-)

Lucie @ 22:41 | permalink