feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
27.03.–01.04. - Heilbronn
04.–06.04. - UH
23.04. - Pavlač @ Hollar
27.04. - DD: Ludwig
30.04.–03.05. - Kino na granicy
05.05. - Frankfurt
květen - La vela puerca
14.–17.05. - Laaber
28.05. - Beatsteaks @ LMB
06.06. - Bardzo Fajný IV
červen - Heilbronn
24.–28.07. - LFŠ
11.–16.10. - Krzyżowa
jsem ráda anachronická
Noam Chomsky - On Anarchism
R. Kindlerová (ed.) - Expres Ukrajina
Edward Bernays - Propaganda
Michał Witkowski - Královna Barbara
Sylwia Chutnik - Kapesní atlas žen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

23/04/2015

neříkej, co si myslíš, ať si neuškodíš.

nehořím.

všechno je vlastně super. posouvám se. dělám komplexnější věci. zajímavější. smysluplnější. a přesto...

nestačí.

když si správně objednáš, tak to přijde samo.
jo. ještě ale vědět, co si člověk chce objednat.

po dvou a půl letech na jednom místě jsem si začínala myslet, že tady a takhle. už si tím zase nejsem jistá.

nikoliv prázdnota, nýbrž ztráta. nikoliv pocit absolutní prázdnoty, nýbrž prázdnoty relativní. nikoliv stav, ale jeho změna. proces.

začala jsem zase používat víc cizích slov. protože precizněji vyjadřují to, co chci říct. a zatím mám trpělivost vysvětlovat, co že jsem to vlastně chtěla říct.
přišlo to samo. nejedná se o hru nacpi co nejvíc cizích slov do jedný věty, protože postrádám sparing partnery. ale třeba si je vychovám.

na Hollaru. snoubily se ve mně pocity nostalgie a nepochopení. doma, a přece cizí. moji lidi, a přece ne. všechny ty hyper super cool dětičky. hlavně jim všem bylo tak dvacet. možná.
vyučující jako největší hipstr. shodil vlasy a nechal si narůst plnovous. #pobavilo

a tak se nejpozději v osum poroučím a jdu domů. lezu do svojí asociální nory.

to mi to jaro moc dlouho nevydrželo.

Lucie @ 22:58 | permalink | komentáře (0)

18/04/2015

co dělat s energií, kterou (zatím) máme.

tady mě sžírá potřeba číst zas Goetha a jiný německý klasiky. tam mám po nějaký době vždycky děsnou potřebu se vymezovat a číst literaturu ze střední a východní Evropy. vždycky mě to táhne k tomu, co zrovna nemám. achjo. habe nun ach...!

dostáváš nás do časovýho presu, říkaj mi kolegové z Dojčlandu, když pracuju moc rychle (ať už to znamená cokoliv). a já přitom rozhodně nemám pocit, že bych se předřela. to je asi totéž, jako když říkaj, že na každém stereotypu je zrnko pravdy. jihoevropani se moc nepředřou, vy tam z východu jste děsně pracovití a my tady jsme tak něco mezi...

slovo jako zákon. závaznost vyřčeného. ...jenom jestli já nejsem moc rigidní a z jinýho světa.
tak to sakra neříkejte, když to tak nemyslíte. i proto nemám ráda takový ty hry. protože si cením upřímnosti. nade vše.
o to víc mě pak upřímnost ve smyslu Aufrichtigkeit dokáže rozsekat. protože je tak děsně vzácná. i když občas bolí.

Stojim v zácpě, říká kluk svojí holce do telefonu v okamžiku, kdy se vesele vybavuje se třemi děvčaty, jež mu pobožně visí na rtech. #neupřímnost

Lucie @ 11:30 | permalink | komentáře (0)

11/04/2015

Umarmung als Bestätigung. Und darauffolgende Entzugssymptome.

Reverzní kulutrní šok. Post-Erasmus syndrom. Srážka s realitou. Říkejme tomu jakkoliv. Začít zapouštět kořínky v jednom místě a být vyrván a přesazen do jiného. Cítit se tam najednou cize, byť jsme tam prožili 25 let. Není to poprvé, není to naposledy. Znám to jak svý boty, přesto mě to zase zasáhlo naplno.

Moje dvouletý periody. Už jsem dva a půl roku na jednom místě. A zase jsem se namlsala toho jinde, něčeho novýho, vzrušujícího, nevšedního, nasála jsem mraky novejch podnětů. Jasně, že v tomhle kontextu je každodennost prostě brutálně šedá.

So, what is the point of it all?!

A tohle je samozřejmě jenom půlka pravdy.

Lucie @ 09:39 | permalink | komentáře (0)

04/04/2015

mezi dvěma světy. jak dlouho to bude trvat tentokrát?

Místa, kde se cítíme dobře, se nám dostávají pod kůži. Rychleji, než bychom si kdy mysleli. Hlouběji, než jsme si sami ochotni přiznat.

Rozněžňovaly mě služby dálniční policie (něco samozřejmého, jak mi řekli němečtí kolegové!), která na se na motorce propletla mezi popojíždějící kolonou aut a kamionů, aby si vyhmátla řidiče, který neustálým nervózním přejížděním z pruhu do pruhu omezoval bezpečnost ostatních. Zaveďte tohle prosím na D1!

Naopak s pobaveným nepochopením jsem přihlížela ohnivé show, která minulý sobotní večer zaplnila náměstí a plácky v centru města. Polooblečení lidi tam máchali hořícíma věcma do rytmu obvykle dost otřesný hudby a snažili se dostat do varu přístojící dav. Událost! A k tomu měly obchody otevřeno až do půlnoci. Mno. Oukej.

A setkávání a znovusetkávání. A spousta filmů a filmů. Teorie všeho. Birdman. Les nad městem, kde byla americká vojenská základna. Scarface. Nejlepší thai ve městě a nejlepší pizza ve městě a konečně taky Flammkuchen. Akorát na ty špecle s čočkou jsem za celej skoro-měsíc odvahu fakt nesehnala.

Poslední tři dny v práci. Opět spousta pozitivní a nejpozitivnější zpětný vazby a opakovaný otázky, jestli bych si dovedla představit...

Pekelná cesta domů. Zácpy hned za Heilbronnem. Zácpy kolem Norimberku. A pak to začlo. Bylo sice prvního dubna (apríl!!!), ale sněhový fujavice jak v lednu/únoru mě provázely skoro až do Prahy. Tak, že jsem občas musela hodně mžourat, abych na zemi rozeznala bílý čáry. Tak, že mě námraza na silnici házela sem a tam. Cesta za všechny prachy, fakt.

Návrat domů a zvídavé otázky domácích kolegů, jak bylo. A jejich obvyklá reakce na moji odpověď fakt skvěle! znějící takže si dovedeš představit...? Docela mě to baví. Všem odpovídám totéž: nikdy neříkej nikdy.

Maloměsto mělo něco do sebe. V jeho kontextu mi moje třičtvrtěhodinová cesta do práce přijde prostě nekonečná a Praha děsně hektická. Ale pak jsem šla po setmění po centru a zase mě zaplavil ten teplej, spokojenej pocit v Praze je prostě doma. Ne, nemám to jednoduchý.

Lucie @ 09:52 | permalink | komentáře (0)

30/03/2015

za týden na vsi jsem pochopila, že takhle teda ne

vlastně ani ne týden v obci o zhruba 200 obyvatelích stačil k utvrzení v tom, že to teda neni nic pro mě. muset pro každej blbej rohlík jet autem teda skutečně neodpovídá mojí představě o ideálním světě. ani ten les za barákem za to pak nestojí. ale hlavně a především tam prostě není co dělat. ani už večer není kam jít, když je tma. pouličního osvětlení bylo taky jen poskrovnu zcela v centru obce.

v práci ale dobrý. přijali mě děsně dobře, udělali si na mě čas a věnovali se mi naplno – aniž by z toho něco měli. kromě dobrýho pocitu. // jinak největší šéfová si tam chodí sama skartovat svoje složky. pobavilo.

držim Vám dveře, řekl mi člověk v hotelu. česky. nechápavě jsem na něj koukala. jste viděl moji SPZtku?jo. jel jsem za váma.ah.

depka a la Česko je, když se plácáme po ramenou za to, že naše pobočka má v celoevropském srovnání vzhledem k obratu nejnižší procento nákladů vynaložených na mzdy. ne. asi fakt nemám business mindset. minimálně nedostačující pro český měřítka. v Německu si se svými názory – v business prostředí! – připadám narozdíl od domova zcela normální. holt jiná socializace.

pak je Heilbronn samosebou balzámem na duši.

Lucie @ 21:08 | permalink | komentáře (0)