feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
12. & 13. 11. - Olomouc
27. & 28. 11. - Bardzo Fajný Fest
01.12. - => Heilbronn
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

21/11/2017

nalívám si třetí skleničku

a přepínám klávesnici na českou. ano, to bylo (skoro) to první, co jsem udělala na firemním kompu potom, co mi ho zresetovali. aktivovala jsem si vedle německý i českou klávesnici. můj komp mi, aspoň dočasně, docela odumřel. achjo.

regulérní grammar nazi se ze mě stal v okamžiku, kdy jsem se začala rozčilovat nad nedostatečnou gramatickou úrovní svých Spoluněmců. dva roky jsem se držela. i když jsem ty chyby viděla. jsem si říkala, proboha kdo jsem, abych jim dělala lektora. jooo, předpoklady a úchylnosti se nezapřou. #sorryjako

takže jo, už jsem tady dva roky. a vůbec mi nepřijde, že je to vlastně nejdýl, co jsem kdy v kuse žila v cizině. furt fajn. po volbách (ani po jedněch) si nedovedu představit odstěhovat se zpátky do ČR. zatim furt ne. byť pro budoucnost to nevylučuju. ale zas to bude pražská kavárna, co mě potáhne zpátky. ne Těžkoslovensko.

udržuju svou ledničku plnou...

poslali mě na den do Kölnu. na otočku. kolega mě před cestou varoval, ať jako neblbnu a necajdám večer po městě. a ať mě ani nehne a rozhodně nelezu k dómu, kde je údajně každá noc stejně otřesná jako někdejší silvestrovská noc. ...no samozřejmě jsem neposlechla. po cestě do města jsem blbě uhnula a projela se kolem WDR. málem mi ukápla slza. z hipstr-čtvrti, kde jsem byla ubytovaná (a jako byla to fakt náhoda a ten hotel byl kvůli nějakýmu veletrhu v tom tejdnu fakt drahej, i když celkově tý ceně fakt neodpovídal) jsem šla přes Rudolfplatz ke starýmu známýmu Neumarktu a dál nákupníma ulicema k dómu. a byl tam. furt se tam tyčil do nebetyčný vejšky. a i v tý tmě byl krásnej. vedle mě dvě obrovský policejní auta a hlídkující strážníci. a pár spoluturistů. a to bylo všechno. a pak taky kluk s děsně vrzající klecí na kolečkách, co se polsky bavil s nějakým feťákemneboco a pak taky německy se mnou. dobrovolník, co už deset let rozdává bezdomovcům deky a teplý oblečení. byla jsem vlastně fakt dojatá a zpochybňovala celej svůj život a myslela na svýho kolegu a na to, jestli se s ním o tuhle historku podělím. no, neudělala jsem to. s o to větší vehemencí by mi cpal Sarazzinovo Deutschland schafft sich ab a říkal mi, že musím změnit to, že o tom sice všichni plácaj, ale nikdo to nečet. mno. čtu Scholl-Latoura, to musí zatim stačit. a bavim se tim, jak je v důsledku pro ty samý věci jako Noam Chomsky, i když jsou každej na opačný straně spektra... lol.

ovšem největší bingo byl USB slot v autě. nahodila jsem externí disk a jela jsem všechny voplodňováky, co jsem poslouchala deset let zpátky. a zpívala. jó, německý dálnice byly stavěný přesně pro tohle! pro Bártu a Kollera a jiný devadesátkový srdcerváče. a nad svym plejlistem jsem se potutelně usmívala. obviously.

těšim se na prezidenta, co si v Písničce na přání želá Královnu bielych tenisiek!

Lucie @ 22:43 | permalink

06/10/2017

a tak jsem se zase začala vídat s Čechama

protože se mi sem přestěhovali ti dobří. ti správní. takoví, se kterejma se nevídám kvůli jejich zemi původu. byť i to je v tomhle kontextu vlastně pozitivum.

život naruby. dovolená obviously ve východní Evropě. každoroční bulimie filmů. každoročně skvělá.
inkluzivní taneční festival a znovuobjevená slabost pro fotografii. nejlepší dýdžejování na nejdelší diskotéce.
fascinace Rumunskem. a potřeba vrátit se tam zpátky a poznat víc. vidět víc toulavejch psů, silnic bez asfaltu, nápisů willkommen in der Heimat, maďarsky mluvících prodavaček bot, ochutnat víc na světě nejsladších rajčat a melounů, pochopit odměřenost servírek, projít víc secesních bulvárů i zapadlých vísek.

zářijový víkendy. svatby. spolusedících a Nejlepších kamarádů. vzpomínky a dnešek. bilance. hej sokoły a řady *velkejch* panáků. Tančírna na Konci světa. polský silnice a hory. a taky Černej les a Frankfurt a Berlín a Braniborsko. furt na cestách.

hodně života. málo kulturky. akorát The Party v kině v Hackesche Höfe. berlínský čtvrti a ulice navštívený po letech. jako třeba Simon-Dach-Straße a Boxhagener Platz; dosud jsem netušila, jak blízko od sebe jsou. a taky Prenzl. svézt se S-Bahnem na Bahnhof Zoo a jet zpátky autobusem jen pro pocit, že ten dvouhodinovej lístek je potřeba si náležitě užít. vidět Berlín očima turisty z BaWü. vidět reakce Brandenburčanů místo bydliště na jihu. zase jsem si připadala jako Pražák třeba na Vysočině. nebo na Moravě. dokud mi kluk od grilu suverénně neřek dobré ráno, dobrý večer! a já musela gůglit, kde že je Třešť.

a pak taky třetí šéfová tenhle rok. ale o tom psát nechci.

Lucie @ 20:20 | permalink

14/06/2017

ovlivňuje vaše náboženství váš pracovní výkon?

Kruh se uzavírá. Popracovní (pod)večerní vandr. Stejná stezka jako před dvěma lety. Stejný složení plus tři. Jiná konstelace. Schiss předem, napětí během a pak už jen spokojenost. Od Hure přes Radler až po lesní školku. A pak už mi to bylo jedno. Jsem jinde. Někde hluboko ještě něco doutná. Ale rozfoukávat to nehodlám.

Znovu projevený hyenismus. Jakmile už jí o nic nešlo, projevila se naplno. Opět byla proklatě věcná, jeden by skoro chtěl říct odměřená.
Hraj svoji roli. Přehrávej, to bude ještě lepší. Buď přehnaně emocionální. Buď hlasitej. Slibuj. Strhávej na sebe pozornost za každou cenu. Zaměstnávej lidi okolo. Pitomostma. Dělej z meetingů divadlo, kde ty seš jediným hercem. Šmajchluj.
Je-li tohle cestou k úspěchu...?

Válka s mloky. Sci-fi ze třicátých let. Boží.

Nechci, aby byl mým nadřízeným. Nechci, aby mi musel lhát do očí.

Lucie @ 17:59 | permalink

03/06/2017

to bysme ale jako museli něco dělat...!

Když pipinky z Horních Dolních kdesi uprostřed pampy – ale v západním Německu – vrhají soucitné pohledy na holku z Bukurešti. To je v Rumunsku, jo? Ježiš, ty seš chudák!

Já se snažím nevrhat soucitné pohledy jejich směrem.

Moje snoubenka by se mnou nikam na východ nešla. Ona je z dobrý rodiny. Zvyklá na nějakej standard. Rozumíš mi? Snažila jsem se mít pochopení.

Jasně, že se nepotkáme. A to jsou to lidi z mojí sociální bubliny. Jak by asi vypadalo porozumění s lidma z jinejch bublin?

Ale zažívám i radostnější okamžiky. Máj s Polkama. Na pivu. Ve městě Fulda (bez Juldy). V Kostnici. Osvěžující hovory. Jiný témata. Šelmovskej škleb. Nevhodnej humor.

V Konštanc nám upálili Husa, ale ještě jednoho pána. Maj tam skvělý muzeum a furt ještě máslo na hlavě, páč čeští studenti smějí na koleji bydlet skoro zadarmo.
U Bodamskýho jezera se srocujou všechny šmoulový auta z celý Evropy a švýcarskou hranici je pěšky možné překročit zcela beztrestně a bez jakékoliv kontroly.

Přímej vlak ze severu jezdí do Kostnice přirozeně z Karlsruhe. Nikoliv ze Stuttgartu.
Bádensko a Švábsko zůstávají zachovány!

Taky beru zpět, že Lufthansa Regio je autobus s křídlama. Kapacitu to má asi pro 100 pasažérů. Letělo nás plný letadlo takhle ve všední den v pět odpoledne ze Stutgartu do Mnichova. V luftu jsme byli přesně 25 minut. A dálnice pod náma byla tou dobou pěkně zacpaná.

Thessaloniki. Balkán. Nevidím v těchto dvou pojmech rozpor. Vlastně si říkám, co ten Cyril s tím Metodějem asi byli zač...!
Jet krátce před půlnocí do přístavu po silnicích plných výmolů a topit se v nejistotě, zda se jedná o standardní ulice anebo o kreativní zkratky, byť je se samozřejmostí sobě vlastní navrhuje ženská v navigaci.

Celkově jsem si v řeckém kontextu připadala dost německá. Severská. Západní.
Na silnici za volantem. Kolikrát mě vytroubili, byť jsem rozhodně nebyla nejpomalejší při rozjíždění na zelenou. Kolikrát mě předjeli zprava, byť mi auto pípalo, že překračuju povolenou rychlost.
V práci. Nechtění. Nevůle. Neflexibilita. Jeden by až skoro chtěl říct lenost.

Lucie @ 15:08 | permalink

09/04/2017

ne, fakt nevim, kam se píše zpáteční adresa

Anebo prostě akorát musím víc chodit ven. Sedět na chodníku před Data, popíjet teplý Wulle, páč Gaildorfer došel, číst Snydera a vidět, jak okolo prochází starej známej z vlaku z Berlína. Kazašskej ruskej němec, jehož zahájení konverzace se neobešlo bez otázky, jestli taky náhodou nejsem. Ruskoněmka. Němkoruska. Prostě holka z východu. No Ruska náhodou nejsem. Z východu náhodou jo. (Ale to jsem nepřiznala).
Nakonec jsme spolu mluvili asi půl hodiny. A já se setkala se světem, kterej se v mojí dejly rutýn *byt - sklepní garáž - cesta autem - oplocenej korporátní areál a v něm samí krásní mladí usměvaví a zajištění lidé - a večer v opačnym pořadí zpátky* prostě nevyskytuje. Psychycký problémy. Drogy. Sraní na školu. Praxe a stáže ukončený předčasně; žádná ženská, byť mistrová, mi nebude diktovat, co mám dělat. Pracák. Podpora Hartz IV. A vlastně nesnaha nebo neschopnost nebo nevůle to měnit. Proč taky.
Takže kráčel kolem. Já toho přece odněkud znám. Vypadal zmateně.
A pak šel asi po dvaceti minutách zpátky se zmrzlinou. A hleděl na mě. Trošku moc dlouho.

Byť vyplnit podací lístek jsem zvládla. Asi. Doufám.

Lucie @ 13:06 | permalink