feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
14.08. - Amy @ Prg Beach
21.08. - München
22.08. - Nürnberg
04.–06.09. - Berlin & Drahnsdorf
18.–20.09. - UH
24. & 25.09. - Olomouc
11.–16.10. - Krzyżowa
jsem ráda anachronická
Nikolaj V. Gogol - Taras Bulba
Rudolf Sloboda - Láska
Hermann Hesse - Kurgast
Hermann Hesse - Die Nürnberger Reise
Milton Crane (ed.) - 50 Great Short Stories
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Hermann Hesse - Das Glasperlenspiel
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

25/08/2015

Neposrat se. Nenechat se zviklat. Rozhodnout se. Udělat to.

Dovést si věci vysvětlit. A stejně je nechtět chápat. Vrhat se do propastí, byť se nám za zády rozprostírá bezpečný přístav.

Toužit po změnách. V nevhodný okamžik. Hledat dobrodružství. Trpět neposedností.

Propadat se do nervozity v okamžiky, kdy to fakt není na místě.

Být přesvědčen. Sám o sobě.

Možná až moc.

Pokora.

Vole.

Protože toxický prostředí mě dlouhodobě vysávaj. Proto.

Lucie @ 22:11 | permalink | komentáře (0)

02/08/2015

Letní filmová škola 2015

Poprvé na celý týden... protože prostě nevím, co s dovolenou. Vlastně: šťastná jsem to žena!

Vlezla jsem na hlaváku do vagonu přehřátého stáním na slunci. Odhaduju to aspoň na 50°C. Okénka otevřít nešla, neboť byla zamčena speciálním klíčem. Klimoška nefungovala. Rozjeli jsme se. Všem už po skráních stékaly čůrky potu. Páni průvodčí se na začátku a na konci vagonu snažili něco štelovat v uzamčených kovových bednách, leč klimošku nenastartovali. S odevzdáním tedy pomocí paklíčů odblokovali okna a vagonem konečně začalo příjemně pofukovat. To už jsme byli někde mezi Úvalama a Českým Brodem. Načež do deseti minut se paní sedící oproti mně zvedla a práskla okýnkem nad náma, že tady jako nehodlá nastydnout. Jó, jářku, vystupovala až v Olomouci. #saunička

Co vlastně znamená tichý oddíl ve vlaku s oupen spejsem, kde žádná kupé nejsou?! #ČeskéDráhy #VeseláPartičkaZaZády

Z Prahy do České Třebové to frčí. Těsně před Třebovou se člověk ještě pokochá nejkrásnější přírodou na celé cestě, zatáčky mezi kopci lemují šotouši a když je hezky, padá jeden z blankytu nebe a z čerstvosti zeleně tou nádherou skoro do mdlob. Ale pak to začne. Z Olomouce na jih se to táhne víc než švábi na pivo.

Tak já nejedu busem, abych se vyhnula rozkopaný D1 a defektním autobusům (jako vloni), aby nás v Hulíně zdržel defekt na trati.

Potřebujeme zjistit, kolik lidí bude přestupovat, aby na ně počkaly navazující spoje.Tak kam jedetéééé? haleká druhý průvodčí na celý vagon. #uprostředMoravy

Hodina a půl zpoždění. Prej bouřka. My tady zas trčíme v ňákym Starym Městě... A to je na celý cestě nejpekelnější. Bezmála dvacetiminutové stání pět minut před cílem. A to jako proč?!

Vyzevlit se na pytli naplněném kuličkami v parku před kinem Hvězda. Na vedlejším pytli hraje kluk Don´t Look Back Into The Sun <3.

Asi až po 10 minutách filmu mi došlo, co na něm bylo tak nepatřičné: titulky v němčině. Automaticky jsem je četla a kód nevnímala.

Poučení: u německých filmů není radno číst české titulky. Člověk se akorát nasírá blbými překlady. ...a u některých polských filmů taky.

Vyberu si v programu filmy, a nakonec jdu stejně jinam. Filmovka je geniální v tom, že se člověk koukne i na snímky, které by normálně ignoroval. Italské mafiánské střílečky ze sedmdesátek. Bizarní filmy Orsona Wellese (dva stačily). Filmy Berlínské školy, které jsou o ničem. Tuzemská (para)dokumentární produkce.

Bylo to krásný! Tak za rok zas!

Lucie @ 10:33 | permalink | komentáře (0)

08/07/2015

Žižkovské rapsódie. Návrat ztracené cérečky po pětadvaceti letech.

Protože Žižkov je punk. Žižkov je multi-kulti. Žižkov žije. Žižkov je.

Jinak po návratu z dovolený žiju ve svém paralelním universu a doufám, že mi to vydrží co nejdéle. Vlastně když se tak ohlížím za letošním jarem, jsem na jednu stranu děsně spokojená. Za tu rozlítanost. Za tu mnohost. Četnost zážitků, míst, lidí. Ale trochu mě kdesi hluboko hlodá, že jsem tady tak nějak vůbec nebyla. Ale nevím, jestli mi vadí. Jen konstatuju, že to tam je.

Začala jsem konečně zase číst. Z první krabice jsem vybalila V zemi milované, což Fučík napsal jako pokračování V zemi, kde zítra již znamená včera, dvoje skripta Základy vědeckého marxismu-leninismu a Revoluce jako metoda a Tarase Bulbu. Dala jsem se do Gogola. Stejně jako kdysi děsně dávno u Móra Jókaie se mi děsně líbily ty autentický popisy lidí z dob minulých, který překypovaly slovy a termíny, který dneska člověk nepoužije, ba ani je vlastně nezná. A jako bonus zastaralá čeština plná genitivů tam, kde byl dnes nahrazen jinými pády, plná přechodníků a samozřejmě roztomilé bylo lze.

A pak konečně Rudolf Sloboda a Láska. Žel v překladu. Žel v nedokonalém. Střetnutí, rozprávěla, pochudlý. Kdy autor samozřejmě myslel setkání, hovořila, pohublý. Ale dobře, buďmež velkorysí. Díkybohu je Sloboda taková kapacita, že takovýhle překladatelský úlety tetxu na genialitě neubírají.

...zas bych někam jela. Letos na mě nelezlo jen jaro. Leze na mě i léto.

Lucie @ 20:53 | permalink | komentáře (1)

30/06/2015

Przez tydzień szukałam swojego klauna

Miluju návraty do Krzyżowé, do vísky na polském venkově kdesi pod Wrocławí. Na panství rodiny von Moltke. Do jídelny, kde vaří ženy z vesnice podle receptů svých babiček. Mezi louky a kopce, k dřevěnému mostu přes potok s rákosím, k aleji naznačující cestu k domu na kopci. Na mezinárodní inkluzivní setkání mládeže, anebo na pedagogy a lidi, kteří pracují s mládeží, jež je nějakým způsobem vyčleněná z většinové společnosti. Je to pro mě vždycky návrat do skutečnýho života, za který jsem neskutečně vděčná.

Je to pro mě pokaždý i překračování hranic; jak fyzických, tak mentálních. V původním i v přeneseném slova smyslu.

I tentokrát.

A čas vhodný k zamyšlení a k revizím. Kdo jsem, kam jdu, co chci. Nakolik žiju tak, jak chci.
Kdo mi zasahuje do života a kdo mi ho plánuje a jestli se tomu poddat, anebo jestli se vzepnout.

Ihr habt mir viel zu oft
Auf die Schulter geklopft
Und ich glaub nicht daran
Dass ich ohne das Klopfen noch kann

(Tocotronic – Ich bin viel zu lange mit euch mitgegangen)

A zároveň uvědomování si toho, jak otupuju, znecitlivuju, tvrdnu. Jak kolem sebe stavím hranice. Jak hraju. Hraju, abych přežila.
A jak uvolňující se poddat se kontaktu. Otevřít se, přijímat a dávat. Teplo. Lidskost. Podporu. V úlohách jak z dramaťáku. V kontaktních improvizacích.

The more you know the less you feel. (U2)

Víš, já nemám žádný kamarády. Mám spoustu známejch, ale žádný kamarády. A tady cítím...Zapomeň na to. Většina z nás už se v životě neuvidí. A je úplně jedno, jak intenzivní se naše vzájemný vztahy můžou zdát teď a tady. – Odvrátil se. Mlčel.
Jak jsem ráno říkal, co pro mě znamená láska. Velký věci, ale i ty malý. Tak dneska, jak jsi mi ukázala duhu, tak... – jsem se odvrátila já.

A pak jsme se na závěr potkaly ve Wrocławi s Julkou. Necelé dva měsíce po posledním setkání v Praze. O umění, o hudbě, o naslouchání vnitřnímu hlasu, o zařizování vlastního bytu, o toleranci, o životě.

Lucie @ 11:05 | permalink | komentáře (0)

27/06/2015

Wrocław. Vratislav. Breslau.

Návraty do Wrocławi. Stejná hipster kavárna s hrnečkama z kolekce tradiční polská keramika z Bołesławce. Vinyl Café.
Kromě mě jsou tu samí takycizinci. Anglicky a německy mluvící. Dávám si bezlepkovej dort. Zdravej ale teda neni ani náhodou.
Miluju tyhle začátky dovolený, kdy zpomaluju na level totálního zevlingu, vracím se k sobě a konečně můžu prostě rozjímat. I když ono to zpomalování začíná už na cestě - když se zadaří. Zavírám oči a autobus mě houpe přes hraniční hory. Prší. Jakby ne. Jen o kousek dál na východ jsou Jeseníky. Rozněžňuju se. Déšť přechází a mraky se trhají až za Kłodzkem, v nížině.

Užít si autentickou Wrocław ještě předtím, než se totálně rozesere kvůli tomu, jak si příští rok bude muset hrát na evropské město kultury.

Kráčím po ulicích, kterým by sanace neškodila, napadá mě a zároveň mě děsí, že se mi na mysl dere právě tohle. Že mě ten středoevropský pel neuvádí v rozechvělost a v pocit vzrušení a ve zkoumání, jaký příběhy ta opadávající omítka skrývá.

Goodbye, Ruby Tuesday...!

Polsko se definitivně přesunulo do kategorie zhýralý západ. Už mají taky autobusy, co se naklánějí na stranu, aby se cestujícím lépe nastupovalo.
Kromě toho mají taky free city wifi. Akorát na tom mají zablokovaný sociální média... no, jsou sami proti sobě; byla bych je v nějakým utweetnutí chválila až do nebes.

Lucie @ 10:08 | permalink | komentáře (0)