feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
15.–18.02. - Bremen
08.04. - Tocotronic @ Stuttgart
16.04. - Beatsteaks @ Hamburg
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

19/04/2018

třetí moře. a to je teprve duben.

Plním předsevzetí. Čtu. Cestuju. Chodím za živou kulturou. Jen s těma filmama to není moc slavný. Ale tak člověk nemůže mít všechno, žejo.

O Velikonocích Basel, Zürich a Konstanz. V půlce dubna Fehmarn a Ostsee a Hamburg. Absolutní německý jih. A skoroabsolutní německý sever.

Wandu jsem prokaučovala. Tocotronic nikoliv. Rockovým nasazením na sobě kapela svoje dva a půl křížku vůbec nedala znát. Zněli syrově a surově. Roh und rau. Reflektory podezřele často problikávaly v barvě duhy a v publiku byl nečekaně vysoký podíl mužů. Celý život jsem byla skálopěvně přesvědčená o tom, že Tocotronic jsou kapela pro germanistKy. Nejsou. A uznávám, že ve Stuttgartu se asi žádný germanistky nenacházej. Spíš strojaři, ajtáci a tak. S něžnými dušemi. Bylo to krásný.

Při svojí poslední návštěvě domoviny jsem dostala knihu Za Alpami Davida Zábranského. Po všech těch výkřicích na těch internetech, jak si jako autor může dovolit něco takovýho napsat, jsem moc nevěděla, co čekat. No hele, parádní čtení. Jako prdel na hrnec pro děvče z ČR protloukající se v Dojčlandu aka ekonomickýho imigranta na Západě. Skvělý insider vtípky. Báječnej pozorovací talent. Odvážný interpretace. Pravdivý. Potměšile se těšim na reakce na německej překlad, jakmile nějakej bude. Mám chuť přečíst si toho od něj víc.

Beatsteaks. Seděli jsme nad pierogama v litevský restauraci v hamburském St. Pauli a rokovali o tom, jestli jsme ready to rock. Byli jsme. Online vstupenky, vyrovnání přes paypal a o den později cesta u-bahnem ke Sporthalle Hamburg. Já, de facto Berlíňan a dva další nikdy jsem nebyl na rockovym koncertě. S Wegbier v ruce a s úsměvem na tváři. Za těch x let od posledního koncertu v LMB jsem zapomněla, že Beatsteaks jsou koncertní kapela par excellence. Jak jsem jen mohla! A hamburský publikum, na kterým vidíš, jak to prožívá; hudební město. To chceš.

Lucie @ 20:12 | permalink

20/03/2018

a po osmi letech na jihu. ještě víc na jihu než posledně.

Letošní předjarní výlet mířil do Itálie. Řím. Neapol. Pompeje. Přípravu jsem nepodcenila, koukla jsem na La doce vita a pochopila, že bez koupačky ve fontáně Trevi to nebude vono. Početla jsem římskej Lonely Planet a furt se divila, jaktože sakra ani jednou nezmiňujou Prázdniny v Římě. Mno, zmiňujou; jako Ein Herz und eine Krone. Němci, no.

Po zpožděném letu na palubě Alitalia, v němž džusíky roznášeli stewardi znudění na způsob vídeňských číšníků a po půlnoční cestě autobusem zkrz páteční večer věčného města jsme zakotvili v ubytování. A pak začalo pršet. A pršelo skoro furt. Jen u Fontány Trevi na chvilinku vysvitlo slunce. Na koupačku to nebylo, ale na instafotku to stačilo.

Všude byly davy. Docela peklo pro někoho, kdo davy děsně nemá rád. Nejhorší davy byly ve Vatikánu. I přes předem zakoupený lístek a radostný pochod kolem fronty méně šťastných čekačů byla návštěva expozic docela útrpná. Na prvním místě se nacházejí místnosti s freskama od Donatella (jo, taky jsem furt myslela na želvy ninja) a last but not least Sixtinská kaple, jejíž náhončí buzerujou turisty, aby sakra stáli uprostřed a aby proboha nefotili. Vskutku kulturní zážitek. Ale jo, Bohovy a Adamovy ruce dobrý.

Co neminout? Jídlo. Pasta al dente. Carbonara nebo amatriciana. Artyčoky jako předkrm. Vino della casa. Červený! V sobotu večer Pigneto plný lokálků, vináren a života. Místo, kde se s váma daj lidi do řeči a divěj se, jak jste to tam našli. Místo skrývající knihobistra připomínající Café v lese v době přerodu ze Shakespeare and Sons. Jo, dost možná je Pigneto taková římská Krymská. Food corner v nádražní hale. Trattorie v Trastevere nebo v Monti s kapacitou zhruba 10 stolů pro dva.

Bavila mě ta kombinace starověkýho Říma, renesance a klasicismu. A zároveň jsem se ptala sama sebe, jestli v Římě vůbec maj nějaký prosklený mrakodrapy nebo tak něco. Na každým kroku jsem se přistihovala utopená ve vlastní neznalosti a v chuti vědět víc.

Nicméně po šesti dnech bylo na čase poznat tu pravou italskou Itálii... v Neapoli. Vlakem, co jel 300 km/h jsme tam byli za hodinu. Neapol je od Říma vzdálená zhruba jako Brno od Prahy. Lol. Člověk tam vystoupí na nádraží a namotivován průvodcem a aktuálními událostmi na Slovensku a v každém hned vidí mafiána. Docela peklo s takovým přístupem. Protože to město je synonymem pro chaos. V tomhle kontextu: zlatý Rumunsko!! Ale bacha, Neapol je něco jako kolíbka civilizace a nejdýl nepřetržitě obývaný místo a směska tradičních i nových kultur. Mraky mopedů, absolutně žádný pravidla, matky táhnoucí za ruku děti přes silnici na červenou (jak jinak), smrad z výfuků a špína. Ale taky Aperol Spritz jako aperitivo za 3 €, pestrá nabídka ovoce a zeleniny, ryb, móře, paláce jako kráva a neskutečný kontrasty mezi paninkama s kabelčičkama a babičkama, kterejm se do obejváku chodí rovnou z ulice. Spousta kopců. Spousta lidí. Spousta života. A zase famózní jídlo. Pizza s buvolí mozarellou. Mořský plody. Jakožemuffin baba promočenej rumem. A taky odpověď na otázku, na co se odkazuje Capri-Sonne a odkud pochází caprese. A furt ta chuť vědět víc.

Chuť ještě podnícená návštěvou Pompejí. Jednodenní výlet metrem (oukej, s-báhnem) de facto za Vesuv. Člověk vejde do města, který před dvěma tisíci let zaniklo – a který zůstalo zakonzervováno. Člověk se přistihuje, jak hledá paralely v těch hromadách šutrů, podivuje se parádním mozaikám pozor zlý pes ve dveřích panských domů, baví se nálevnami a co chvíli si přeje vrátit se zpátky a zažít aspoň jeden den ve společnosti tehdejšího obyvatelstva. Strašně mě překvapilo, ja se tam mísily kultury a vlivy - Egypt, Řecko, Řím. Jakoby se nechumelilo. Žádný čistý dělení. Žádný dórský - iónský - korintský. Ale směska. Mix. Mišuňk.

Deset dní na jihu. Relax. Paráda.

A po dovolený jako před dovolenou. Jako křeček v běhacím kolečku. Achjo. Nsrt.

Lucie @ 22:13 | permalink

23/02/2018

po osmi a půl letech na severu. Bremen. Hamburg. Nordsee.

Po osmi a půl letech v Brémách. Ve městě na jeden den. Ve městě, který žije, který má xicht. Který je rudý. Rudorudý. A švorc. Ve městě, kde převáděj Kafkovy romány na divadelní prkna. Společně s Kafka Bandem. A znáte to, když nepřijde Mohamed k hoře, tak musí hora k Mohamedovi. Takže dovolená, lístek na vlak, ubytko a tradá na sever.

Deutsche Bahn opět zklamala hned v úvodu. Jezdit s nima jedním vlakem bez nutnosti přestupů je v pohodě. Přestupy mezi vlaky stejné kategorie je taky v pořádku. Ale běda, jak člověk potřebuje přestoupit z vlaku regionálního (RE) na vlak rychlejší (ICE). To se ten regionální občas rád zastaví před cílovým nádražím, nechá kolem sebe ten rychlejší prosvištět (a odjet), takže nikdo z cestujících nestihne přestup. Běžná věc. Děje se den co den. Cestující pak vyfasuje předtištěnou stížnost, pomocí níž může žádat vrácení části jízdného – podle celkové doby zpoždění. Den co den trpí naše daně. Pozitivní je, že pak člověk může jet dál libovolným dalším spojem a drážní personál je obvykle dost nápomocný a shovívavý.

Po osmi a půl letech sever. Po měsících a měsících divadlo. Druhý setkání s Theater Bremen v součinnosti s Kafka Bandem. Podruhé pocit WTF. Ale tak podobnej pocit se vkrádá při čtení Kafkových textů, takže spoko.

Po osmi a půl letech Hamburg aka nejhezčí německý město a někdy bych tady mohla žít. Tyhle prohlášení jsem nerevidovala. Ty tuny labský vody, jeřáby a kontejnery vypadající jako kostky lega jsou fascinující. Hamburg je fascinující. Byť jsem opět nestihla nic jinýho než standardní turistickej program Alster – ulice plný butiků – Speicherstadt – Landungsbrücken – okružní jízdu lodí č. 62. Ale bylo to krásný.

Severní Němci jsou fakt jiný. Především jsou strašně velcí. Vysocí a blonďatí. Tentokrát už jsem ale neměla pocit, že by všichni nosili pruhovaný trika – dost možná je akorát měli schovaný pod bundama... Ale rozhodně jsou uzavřenější. A míň se usmívaj. Ale když na to dojde, stojí to za to.

Znovushledání s Agatou. Po měsíci. Hovor o polský politice. O český politice. Bída a zmar. Obojí. Děsivý paralely. To neni společnost, ve který chci žít. Byť je to společnost moje. Leč moje socializace je jiná.

Tocotronic poslouchám intenzivně v obdobích předznamenávajících změnu. Nebo v obdobích změny. Možná jsem v obdobích změny dumavější a Tocotronic jsou jenom projevem. V poslední době je poslouchám fakt docela dost. A strašně mě baví. A strašně se mi derou pod kůži. Protože nahlas vyslovujou to, co sama vim. Poeticky. S lehkostí. Nepotřebuju životní koučink, stačí mi hudba.

Lucie @ 21:03 | permalink

11/02/2018

no a co mi to jako přinese?

Nic. Dobrej pocit. Třeba. Možná. Proč žijeme ve světě, ve kterým každá naše činnost musí mít nějakej účel? Dobrej pocit neni účel. V takovym světě neumim žít.

Když se ti všechny tvoje úlohy nevejdou do kalendáře – a vešly by se leda v případě, kdy by tvůj den měl (den co den) 10 až 12 hodin, asi to nebude tebou. Nebude to tvým time managementem. I když si to tak vyslechneš.

Když se ti ráno nechce vstávat. A večer dělat nic než jen sedět na gauči a čučet do zdi.

Když se na dovolenou těšíš jako na smilování.

...tak je asi čas na změnu.

Lucie @ 17:04 | permalink

24/01/2018

v lednovém výprodeji jsem pořídila čajový adventní kalendář

Brutálně smutnej podnět k přemejšlení. Co je symptom a co je příčina? Konzum alkoholu a deprese. Co je spouštěč. Co cejtí člověk, kterej se rozhodne učinit životu přítrž. Ve dvaatřiceti. Kdybych sakra věděla, o čem jsme se to tehdá bavili.
Lessons learned, jakkoliv nepatřičně v tomto kontextu. Nebrat signály na lehkou váhu. Dát víc na pocity. Nezaměňovat příčiny a důsledky. Ptát se. Protože ono tak nějak jsme to všichni tušili, ale nikdo nic neudělal je strašný.

Podnět k zastavení se. K zamyšlení. K zpochybnění.

Víkend na severu, protože Hannover je sever. Město nejčistší němčiny a brutálně vlhce lezavýho větru (v tom si můžou podat ruku s Berlínem). Lidi ze severu (protože Rostock neni na východě), kteří jsou o dost jiní než ti na jihu. Večírek s Tandempolkou a jejím klukem z Portland, Oregon. U stolu seděli lidi ze čtyř zemí, jedli objednanou pizzu, bavili se o životě a popíjeli domácí polský likéry a pálenky. Kvalitní večírek. Inteligentní témata. Politika a dění tam u nás. Mládí v ÚeSÁ. Považte, říkám hláska, ne písmenko! A mí hobbylingvisté mi rozuměli. Škoda, že ty špičky nastávaj tak zřídka!
Dělala jsem DJe a pouštěla svoji hudbu z doby před 10+ lety. Některý fláky padly na úrodnou půdu. Morrissey. Placebo. // Její playlist a moje to je můj song! asi tak u každýho třetího kousku. Hesse a Pessoa v knihovně. Hovory o posledním filmu Fatiha Akina, kterýho samozřejmě všichni znali. // Nepřipala jsem si jako exot.
Na večeři do Nudelhaus v Gotinkách. U vedlejšího stolu seděla od pohledu vědkyně/odborná asistentka/vysokoškolská vyučující a nějakej pán. Rande? Každopádně když spustila o tom, jaký dopisy si psali Thomas Mann a Robert Musil, musela jsem se culit pod vousy. Univerzitní město, vole!

Pondělní srážka s realitou hned po ránu. Jestli už znám odpovědi na otázky z pátečního odpoledne, jestli jsem je jako zjistila. A další spontánní úlohy, který nepočkaj a jsou důležitý. // Ohýbej hřbet. Neměj názor. Nebo o něm nemluv nahlas. Buď pozitivní. // Vlil se mi do žil život, když kolega zahlásil, že buduje novej tým. V Berlíně.

Zrovna, když jsem začala přemejšlet o tom, kdy na Volkshochschule začíná letní semestr, se nám před vchodovejma dveřma válela brožura s přehledem kursů. Tak že bych tý španělštině dala zase šanci?

Na německý a český klávesnici se mi nejvíc plete rozmístění vykřičníku a závorek. Peklo fakt.

Anabáze s lístkem na koncert. V civilizovaném světě si člověk koupí lístek na koncert tak, že zaplatí online kartou a dostane mejlem buď PDFko v vytisknutí, anebo ještě lépe QR kód k ukázání na displeji smartfounu. Ne tak v Německu.
a) standardně vydávaný bankovní karty se nehodí pro online platby
b) naštěstí existuje HNEDpřevod, kterej nutnost mít skutečnou kreditní kartu relativizuje
c) lístek na koncert tedy lze zaplatit online
d) nicméně kromě lístku je třeba zaplatit ještě další 2–5 euro za poštovné. a bez toho to nejde. každej musí dostat svůj papírovej lístek. a jako side effect živit kurýry a znečišťovat životní prostředí.
e) kurýři nicméně občas zásilku nedoručej a nahlásej ji jako ztracenou
f) pak člověk musí psát prodavači lístků (thx god v tomhle případě přímo management kapely), že lístek ani po 2+ tejdnech nedošel a co jako budeme dělat
g) napíšeme tě na guest list, ale jen to proboha nikomu neříkej
h) vítám v 21. století
i) managementu kapely samozřejmě děkuju

Ale stejně furt ještě dopíjím vánoční čaje.

Lucie @ 22:03 | permalink