04/11/2009

Asi mám problém, když ze mě spadne pociťovaných 100 kilo depresí, jen co opustím byt a čekám ve ztichlé ulici na noční tramvaj, když se směju jako blázen nastupujíc do nočního autobusu ve směru na Ruzyni a když se mi zaslzí koutky očí, jen co se ve čtyři ráno letadlo plné fanoušků Slavie vznese nad zamrzlou runway a zamíří k jihozápadu. - A stejným způsobem to funguje v opačném gardu. Už jen čekání na check-in v T1 letiště Barajas a poslouchání nadcházejících spolucestujících vracejích se odkudsi z Kanárů mi vnukuje zaječí úmysly. Zůstat tam uprostřed Pyrenejského poloostrova, ve městě, jež se den co den zalyká smogem vznášejícím se nad žhnoucími šestiproudými silnicemi. Tam, kde jedí nejlepší šunku na světě a k tomu pijou pivo se Spritem. Tam, kde metrem jezdí jen latinoameričané a všem upraveným ženám ve finanční čtvrti se na předloktí houpe kabelka LV. Tam, kde po dálnicích jezdí jedině auta s tuzemskou eSPéZetkou a kde nemají pocit, že umět dobře anglicky je základem všeho.

Protože je fascinující chodit po třímilonovém městě bez mapy (akorát s plánem metra) a na každém rohu čtvrtí pro onu metropoli tak typických narážet na opravny psacích strojů, obchody s vintage oblečením a bary pro muže ve středním věku, v nichž je dovoleno odhazovat na podlahu cokoliv. Madridy jsou dva - jeden sterilní pro turisty a jeden Madrid Madrid, živoucí a neposlušný. Ten pro turisty nabízí totéž, co jakékoliv jiné evropské moderní velkoměsto, které má trochu dějin, o něž se může opřít. Ten druhý Madrid je Madrid dnešní, Madrid probudivší se v sedmdesátých letech, kdy Španělsko řeklo Francovi pá pá a kdy začalo žít. Období přeměny, jež formovalo Almódovara, homo-ex-ghetto Chueca a přilehlá čtvrť intelektuálských kavárniček a zaprášených krámků Malasaña. Lidé vycházející do ulic o půl jedenácté a posrkávající Mahou a přikusující tapas do 2 do 3 do rána každý den. Nabídka ovoce, masa a ryb na trzích, botanická zahrada v budově hlavního nádraží Atocha, muzikanti a kiosky v každé stanici metra...

A pak... vydat se na cestu s přáteli. Sejít se s lidmi blízkými po týdnech odloučení a potvrdit si, že dobré vztahy se nevídáním se dennodenně nemění a že si stále budeme mít co říct, i přes změnu místa a času. A že naše vztahy se nezakládají na tom, kolikrát jsme na sebe kulili oči a zvolali prost! A že říkat 'ahoj', byť opět zatím jen na pár měsíců, je pořád proklatě těžké.

Lucie @ 20:04 | permalink | komentáře (3)

20/10/2009

a může se to projevovat všelijak. může vás to paralyzovat, anebo se vás to vůbec nemusí týkat. jedna italská studentka sociologie z toho udělala téma svojí diplomky. (škoda, že neumím italsky). nechuť k životu, brýle se šedavými skly, radost z ničeho, naštvání na všechno, nuda, stereotyp, povzdech. vlastní vinou?!

kulturní šok v obráceném gardu; prý horší než ten prvotní. ano. zklamané idealizace. adaptovat se na něco nového je jednodušší, než si zpátky zvykat na zaběhnuté procesy, jejichž vyhlídka na změnu se jeví jako veškerá žádná.

příliš jsem si navykla, že věci fungujou. že věci nejsou problém. že přednášející mají co říct - a posluchači jim v závěru poděkují klepáním pěstí do lavice. že se studenti dožadují náhrady za hodiny, které odpadly. že jídlo v menze chutná jako jídlo. knihovny jsou otevřené v dobu, kdy to vyhovuje studentům a ne zaměstnancům. a co nabídka jazykových kursů...

na druhou stranu se mi líbí zdejší větší tvůrčí neukázněnost některých spolužáků. kultura, která mě obklopuje na každém kroku. vrhání okolo sebe slovy jako triviální a nepozastavování se nad nimi. pivo, který chutná jako pivo.

podívejte se na tu statistiku výše mezd a řekněte, zda se jedná o diskriminaci: ANO nebo NE. ekonom mě na prvním sezení zaujal. od té doby nám však svět vykládá stále více černobíle. modely, jimiž šermuje jeho věda, snad na papíře, vytržené z reality a obklopené vakuem fungují. ale ve skutečnosti...

tak nám to odvyprávějte aspoň česky, řekli na postupové zkoušce studentce filologie. tristní, nevysoukat ze sebe po 3 letech vysokoškolského studia jazyka několik kloudných vět. dali jí to.

povinný předmět, s jehož látkou se setkáme i u Bc. zkoušky (!). hlavně si musíme předmět zkoumání zatřídit do všech možných šuplíčků, přiřadit mu visačky a naučit se čísla zákonů, jež jej regulují. nepřemýšlejme, zpaměti je ona ideální cesta. krom toho prezenčka na přednášce, během níž aspoň dvacetkrát zaznělo: ale to se dočtete ve skriptech, jejichž autorem je samosebou přednášející.

po roce na číně. naproti mě člověk, snad slovák nebo ukrajinec, nevím. chtěl si povídat. prodavač v elektru. krmil mě nudnou story svého života, jak mu mobil pod polštářem ráno zvoní dvakrát a jak den co den dobíhá autobus. ujel mu jednou jedinkrát. tvářil se důležitě.

Lucie @ 16:56 | permalink | komentáře (1)

10/09/2009

Protože ono (půl)roční chlastání za evropský peníze, ono uzavření se do akvária, v němž probíhají interakce stylem všichni všechno se všema, ona rozjetost a nezodpovědnost člověku jen tak mimochodem dodají vědění, jež se nedá vyjádřit čísly. A všechno abstraktní a neexaktní je pro naši přeekonomizovanou společnost přehlédnutelné. Kdyby však každý, a zvláště pak člověk, který výsledky svojí práce prezentuje masám a davům, měl za sebou zahraniční zkušenost, neslýchali bychom ve zprávách na ČT, že dcera Agnieszky Holland se jmenuje [kasja]. Protože pak by ten onen dotyčný / ta ona dotyčná znal/a minimálně jednu Kasiu osobně a věděl/a by, že se čte [kaša].
Když jsem si na jídelníčku mexický restaurace přečetla, že nabízejí tortilu a taky burito, přešla mě chuť. A tak dál.
Mají to tak Němci a já se rok rozčilovala. Ale máme to tak i my. A to je ještě horší. Úporná snaha číst správně jména anglosaského či francouzského původu, ale absolutní ignorance ke jménům a názvům ze všech ostatních jazyků. Tristní.

Překonat svou malost. Sdílet. Poznat se. Vážit si toho svýho. A respektovat to ostatní.

Lucie @ 12:59 | permalink | komentáře (4)

04/09/2009

Po skoro roce jsem Dortmundu udělala pápá. Nechtělo se mi. Scheiß-Dortmund mi přirostl k srdci víc než jsem kdy byla ochotná přiznat. Je to o lidech...

Protože návrat do starých zajetých struktur a zjištění, že se tady NIC nezměnilo, jen je všechno o kousek dál ve stejném směru, kam to kráčelo před rokem, je frustrující. Intrikářka zůstala intrikářkou a rozumní se stali ještě rozumnějšími.

To je ti nuda, mluvit furt jenom česky...

Nebudu nikomu povídat o tom, jak se s cizíma lidma bavim o tom, kdo jak vaří pastu. Stejně by mi odpověděli, že na tom neni co řešit, protože tu nejlepší přece stejně děláme my...

Nechávat si věci pro sebe ve snaze vyhnout se neporozumění.

Mexická kapela v tričkách St. Pauli. Jejich temperament. Welcome to the old life.

Lucie @ 10:17 | permalink | komentáře (0)

30/08/2009

Po půl roce jsem zase mluvila s klukem, co o sobě říká, že je taky v podstatě Polák, ale polsky umí míň než já. A zas to sakra stálo za to, zas několikrát uhodil hřebíček na hlavičku a já zas fascinovaně hleděla. Chci založit něco jako německý Bloc Party, to tady na tom trhu chybí. A pak zas ten zoufalec z minulýho pondělí, jenž si tentokrát přibral ještě kamaráda. Jako kdyby spolknul pravítko.

V pátek strašně moc papírování. Úspěšně. Až na vlastní blbost, kdy jsem v bance nejdřív odevzdala svou kartu a teprve pak šla do ikea pro náhrady za rozflákaný talíře. A taky už nemám bydliště.

Maďarsko-mexická rozlučka. Zklamání z muziky v Silent Sinners. Blondýnka z Chemnitzu a historky ze Spiritu. Proflákaný odpoledne na netu v uni-knihovně. Stala jsem se fanynkou Radia Maryja. Cesta do Rewe s nejoblíbenějšími sousedy. Ne, nebude se mi stejskat! Spaghetti carbonara. Alex. A zas hovor s panem profesorem. To neřeš, že to někteří nepochopí, ty víš, jak to je...

Skoro jsem si sbalila. Zamalovala jsem fleky na zdech. Vycídila jsem koupelnu, záchod pro hosty i kuchyň. Umyla jsem okna. Vyluxovala a vytřela všechny podlahy. Po děsně dlouhý době vynesla pěkně smrdutej Restmüll a vydezinfikovala onen kýbl. A pak jsem spala. A čuměla na Gossip Girl. A zapla ICQ, prohlídla si contact list a zase ho vypla. Ještě ne. Ještě dva dny ne.

Lucie @ 21:58 | permalink | komentáře (1)