feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
12. & 13. 11. - Olomouc
27. & 28. 11. - Bardzo Fajný Fest
01.12. - => Heilbronn
25.01. - Kettcar @ Stuttgart
15.02. - Amerika @ Th. Bremen
15.–18.02. - Bremen
08.04. - Tocotronic @ Stuttgart
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

10/01/2018

nejsem schopná napsat jedinou smysluplnou českou větu

Díky hudbě kapely Wanda jsem se o něco přiblížila pochopení toho, proč se Němci (Němky!) rozplývají nad rakouskou výslovností. V kroužku vyáchaných Spoluněmek jsem nicméně nadhodila, zda je ta slabost v kolínkách v tomto případě skutečně způsobená širokým vídeňským dialektem, anebo spíše neskrývanou drzostí a ďábelskými ohníčky v textech...

Díky návštěvě PR akce na stuttgartským nádraží jsem teda asi po sedmi letech pochopila, o čem že je Stuttgart21. O položení kolejí pod zem jsem zpravena byla. Nikoliv už ale o tom, že stávající pozemní koleje z povrchu zemského zmizí. To celý tý díře v zemi, tunelu pod barákem a jedný ze tří *nejdražších* a *dokončení se neblížících* a současně přirozeně *veřejných* staveb v Dojčlandu dodává novej rozměr. BER a Elbephilharmonie mávaj. Takže píárkem mě dostali.

Trocha umění, město jak po vymření. Achjo, státní svátek. Můžeš jet to Porýní-Falce nebo do Štrasburku, tam žádnej svátek nemaj. Nejela jsem. Ještě furt nejsem taková ta typka moje koníčky? tak scházim se s lidma. a chodim šopovat. Zatim.

Šopuju akorát lístky na koncerty, do kina, do divadla a na vlak. V množstvím větším než malém. Yay.

Nebudu upouštět páru, i když jí překypuju. V podstatě skoro den co den chodim z kanclu naštvaná. A to je cesta do pekel.

Tu mir weh, Luzia...!

Lucie @ 21:00 | permalink

03/01/2018

můj postrádaný fén leží na Policii v Berlíně

poslední sirkou z krabičky zápalek Schauspiel Stuttgart zapaluju vonnou svíčku. jednu z těch dvou megasladkejch svíček, co jsem v poslední době dostala darem, protože darující moji každozimní slabost pro oheň vykoukali na instáči. leč instáč jim nepověděl ani žbla o mých vůňových preferencích.

loňskej rok byl hezkej rok. v závěru trochu náročnej. beru si z toho ale poučení, že do takovýho víru zbytečnýho stresu už se nechci nechat vtáhnout. nechci, aby práce měla takovej vliv na to, jak se cítím, co dělám a jak se chovám ve volným čase. protože to nemá smysl. protože až se jednou budu ohlížet zpátky, nebudu vzpomínat na interní audity, ale na aperol na würzburskym mostě, na metrový prskavky zavěšený na zábradlí balkonu, na bingo večery, na skvělý koncerty, na vaření bramboračky a na poetry slam, díky kterýmu si pokaždý trochu zahanbeně uvědomuju, že bejt křečkem běhajícím v kolečku je teda ale pěkná blbost a že vidět smysl života v kupování si bot za 250 € (ve slevě za 130!) fakt nechci.

a tak chci letos přečíst 25 knih, vidět 100 filmů a jít na 12 koncertů / divadel / představení jiný živý kultury. a chci aspoň trochu víc psát.

Lucie @ 20:28 | permalink

19/12/2017

postrádám sluneční brýle a tmavomodrej svetr

jsem šťastnou majitelkou novýho noutbůčku. po několikatýdenním brouzdání po webech e-shopů (českých i německých), jakož i po webech počítačových nadšenců, po sjíždění videorecenzí nejnovějších noťasů, po hodinách uvědomování si, co vlastně potřebuju a co chci – a že je v tom rozpor – jsem se rozhodla, vybrala, rezervovala a dojela si ho do Prahy vyzvednout. nabušenej Dell. protože musí mít českou klávesnici. a protože kompy za poloviční pořizovací cenu se mi nelíběj designem. takže žeru svoji podsvícenou tastatůru a hráčskou grafickou kartu, byť pařim akorát Hledače min a Solitér.

na otočku do Prahy. znovu po čtrnácti dnech a poslední víkend před Vánocema, kdy tam pojedu tak jako tak. v pátek odpoledne tam, v neděli zpátky. zácpou mezi kamionama, po namrzlý dálnici a sněhovou vánicí a táááákovejhlema vločkama.

pro počítač a na IT vánoční večírek, kterej jsem málem odpískala. ale jakmile mi fejsbuk řek, že se akce koná v Bartolomějský, rozuměj v někdejší Vzorkovně, v ulici policejního ředitelství a bílejch rusů, bylo takřka rozhodnuto. večírek s bejvalejma kolegama a s kapelou bejvalejch kolegů jednoho kamaráda, jak mi sdělil přes instáč. jo, instáč je novej fejs. jeho informační hodnota je nesrovnatelně vyšší, protože prozření, jak je svět malej a stává se menším, nabývám v poslední době zásadně tam.
takže kapela hrála najazzlý cover verze všeho možnýho. třeba Get Lucky od Daft Punk. a já musela myslet na jeden nezbednej večer ve Vzorkovně za zvuků přesně tohohle songu... anebo ho hráli až v Popo, kde večírek pokračoval...? alors... páteční večírek pokračoval za rohem ve Vagonu poté, co Špásmanažer po druhym nebo po kolikátym pivu zahlásil, že bysme teda jako mohli jít tančit. mno, mohli. historie se opakuje, leč zároveň se variuje, takže se tentokrát nekonala žádná tear valley, ale ani snídaně u Meka, páč maj, dementi, mezi pátou a sedmou ráno na Ípáku zavřeno. a můžu vám teda jako říct, že čikenburgry v KFC jsou k snídani teda pěkně hnusný.

prozevlenej víkend, perníčkový lattéčko, dyzajn market a další zasněžená dálnice. je zábavný, jak silničáři zaspávaj komplementárně – jednou jedni, podruhý ty druhý.

a s novym kompem mám zase chuť psát. v pražskym odéru jsem taky měla chuť psát. snad mi ten heilbronnskej tu chuť nezhatí.

Lucie @ 19:27 | permalink

21/11/2017

nalívám si třetí skleničku

a přepínám klávesnici na českou. ano, to bylo (skoro) to první, co jsem udělala na firemním kompu potom, co mi ho zresetovali. aktivovala jsem si vedle německý i českou klávesnici. můj komp mi, aspoň dočasně, docela odumřel. achjo.

regulérní grammar nazi se ze mě stal v okamžiku, kdy jsem se začala rozčilovat nad nedostatečnou gramatickou úrovní svých Spoluněmců. dva roky jsem se držela. i když jsem ty chyby viděla. jsem si říkala, proboha kdo jsem, abych jim dělala lektora. jooo, předpoklady a úchylnosti se nezapřou. #sorryjako

takže jo, už jsem tady dva roky. a vůbec mi nepřijde, že je to vlastně nejdýl, co jsem kdy v kuse žila v cizině. furt fajn. po volbách (ani po jedněch) si nedovedu představit odstěhovat se zpátky do ČR. zatim furt ne. byť pro budoucnost to nevylučuju. ale zas to bude pražská kavárna, co mě potáhne zpátky. ne Těžkoslovensko.

udržuju svou ledničku plnou...

poslali mě na den do Kölnu. na otočku. kolega mě před cestou varoval, ať jako neblbnu a necajdám večer po městě. a ať mě ani nehne a rozhodně nelezu k dómu, kde je údajně každá noc stejně otřesná jako někdejší silvestrovská noc. ...no samozřejmě jsem neposlechla. po cestě do města jsem blbě uhnula a projela se kolem WDR. málem mi ukápla slza. z hipstr-čtvrti, kde jsem byla ubytovaná (a jako byla to fakt náhoda a ten hotel byl kvůli nějakýmu veletrhu v tom tejdnu fakt drahej, i když celkově tý ceně fakt neodpovídal) jsem šla přes Rudolfplatz ke starýmu známýmu Neumarktu a dál nákupníma ulicema k dómu. a byl tam. furt se tam tyčil do nebetyčný vejšky. a i v tý tmě byl krásnej. vedle mě dvě obrovský policejní auta a hlídkující strážníci. a pár spoluturistů. a to bylo všechno. a pak taky kluk s děsně vrzající klecí na kolečkách, co se polsky bavil s nějakým feťákemneboco a pak taky německy se mnou. dobrovolník, co už deset let rozdává bezdomovcům deky a teplý oblečení. byla jsem vlastně fakt dojatá a zpochybňovala celej svůj život a myslela na svýho kolegu a na to, jestli se s ním o tuhle historku podělím. no, neudělala jsem to. s o to větší vehemencí by mi cpal Sarazzinovo Deutschland schafft sich ab a říkal mi, že musím změnit to, že o tom sice všichni plácaj, ale nikdo to nečet. mno. čtu Scholl-Latoura, to musí zatim stačit. a bavim se tim, jak je v důsledku pro ty samý věci jako Noam Chomsky, i když jsou každej na opačný straně spektra... lol.

ovšem největší bingo byl USB slot v autě. nahodila jsem externí disk a jela jsem všechny voplodňováky, co jsem poslouchala deset let zpátky. a zpívala. jó, německý dálnice byly stavěný přesně pro tohle! pro Bártu a Kollera a jiný devadesátkový srdcerváče. a nad svym plejlistem jsem se potutelně usmívala. obviously.

těšim se na prezidenta, co si v Písničce na přání želá Královnu bielych tenisiek!

Lucie @ 22:43 | permalink

06/10/2017

a tak jsem se zase začala vídat s Čechama

protože se mi sem přestěhovali ti dobří. ti správní. takoví, se kterejma se nevídám kvůli jejich zemi původu. byť i to je v tomhle kontextu vlastně pozitivum.

život naruby. dovolená obviously ve východní Evropě. každoroční bulimie filmů. každoročně skvělá.
inkluzivní taneční festival a znovuobjevená slabost pro fotografii. nejlepší dýdžejování na nejdelší diskotéce.
fascinace Rumunskem. a potřeba vrátit se tam zpátky a poznat víc. vidět víc toulavejch psů, silnic bez asfaltu, nápisů willkommen in der Heimat, maďarsky mluvících prodavaček bot, ochutnat víc na světě nejsladších rajčat a melounů, pochopit odměřenost servírek, projít víc secesních bulvárů i zapadlých vísek.

zářijový víkendy. svatby. spolusedících a Nejlepších kamarádů. vzpomínky a dnešek. bilance. hej sokoły a řady *velkejch* panáků. Tančírna na Konci světa. polský silnice a hory. a taky Černej les a Frankfurt a Berlín a Braniborsko. furt na cestách.

hodně života. málo kulturky. akorát The Party v kině v Hackesche Höfe. berlínský čtvrti a ulice navštívený po letech. jako třeba Simon-Dach-Straße a Boxhagener Platz; dosud jsem netušila, jak blízko od sebe jsou. a taky Prenzl. svézt se S-Bahnem na Bahnhof Zoo a jet zpátky autobusem jen pro pocit, že ten dvouhodinovej lístek je potřeba si náležitě užít. vidět Berlín očima turisty z BaWü. vidět reakce Brandenburčanů místo bydliště na jihu. zase jsem si připadala jako Pražák třeba na Vysočině. nebo na Moravě. dokud mi kluk od grilu suverénně neřek dobré ráno, dobrý večer! a já musela gůglit, kde že je Třešť.

a pak taky třetí šéfová tenhle rok. ale o tom psát nechci.

Lucie @ 20:20 | permalink