feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
25.01. - Kettcar @ Stuttgart
15.02. - Amerika @ Th. Bremen
15.–18.02. - Bremen
08.04. - Tocotronic @ Stuttgart
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

11/02/2018

no a co mi to jako přinese?

Nic. Dobrej pocit. Třeba. Možná. Proč žijeme ve světě, ve kterým každá naše činnost musí mít nějakej účel? Dobrej pocit neni účel. V takovym světě neumim žít.

Když se ti všechny tvoje úlohy nevejdou do kalendáře – a vešly by se leda v případě, kdy by tvůj den měl (den co den) 10 až 12 hodin, asi to nebude tebou. Nebude to tvým time managementem. I když si to tak vyslechneš.

Když se ti ráno nechce vstávat. A večer dělat nic než jen sedět na gauči a čučet do zdi.

Když se na dovolenou těšíš jako na smilování.

...tak je asi čas na změnu.

Lucie @ 17:04 | permalink

24/01/2018

v lednovém výprodeji jsem pořídila čajový adventní kalendář

Brutálně smutnej podnět k přemejšlení. Co je symptom a co je příčina? Konzum alkoholu a deprese. Co je spouštěč. Co cejtí člověk, kterej se rozhodne učinit životu přítrž. Ve dvaatřiceti. Kdybych sakra věděla, o čem jsme se to tehdá bavili.
Lessons learned, jakkoliv nepatřičně v tomto kontextu. Nebrat signály na lehkou váhu. Dát víc na pocity. Nezaměňovat příčiny a důsledky. Ptát se. Protože ono tak nějak jsme to všichni tušili, ale nikdo nic neudělal je strašný.

Podnět k zastavení se. K zamyšlení. K zpochybnění.

Víkend na severu, protože Hannover je sever. Město nejčistší němčiny a brutálně vlhce lezavýho větru (v tom si můžou podat ruku s Berlínem). Lidi ze severu (protože Rostock neni na východě), kteří jsou o dost jiní než ti na jihu. Večírek s Tandempolkou a jejím klukem z Portland, Oregon. U stolu seděli lidi ze čtyř zemí, jedli objednanou pizzu, bavili se o životě a popíjeli domácí polský likéry a pálenky. Kvalitní večírek. Inteligentní témata. Politika a dění tam u nás. Mládí v ÚeSÁ. Považte, říkám hláska, ne písmenko! A mí hobbylingvisté mi rozuměli. Škoda, že ty špičky nastávaj tak zřídka!
Dělala jsem DJe a pouštěla svoji hudbu z doby před 10+ lety. Některý fláky padly na úrodnou půdu. Morrissey. Placebo. // Její playlist a moje to je můj song! asi tak u každýho třetího kousku. Hesse a Pessoa v knihovně. Hovory o posledním filmu Fatiha Akina, kterýho samozřejmě všichni znali. // Nepřipala jsem si jako exot.
Na večeři do Nudelhaus v Gotinkách. U vedlejšího stolu seděla od pohledu vědkyně/odborná asistentka/vysokoškolská vyučující a nějakej pán. Rande? Každopádně když spustila o tom, jaký dopisy si psali Thomas Mann a Robert Musil, musela jsem se culit pod vousy. Univerzitní město, vole!

Pondělní srážka s realitou hned po ránu. Jestli už znám odpovědi na otázky z pátečního odpoledne, jestli jsem je jako zjistila. A další spontánní úlohy, který nepočkaj a jsou důležitý. // Ohýbej hřbet. Neměj názor. Nebo o něm nemluv nahlas. Buď pozitivní. // Vlil se mi do žil život, když kolega zahlásil, že buduje novej tým. V Berlíně.

Zrovna, když jsem začala přemejšlet o tom, kdy na Volkshochschule začíná letní semestr, se nám před vchodovejma dveřma válela brožura s přehledem kursů. Tak že bych tý španělštině dala zase šanci?

Na německý a český klávesnici se mi nejvíc plete rozmístění vykřičníku a závorek. Peklo fakt.

Anabáze s lístkem na koncert. V civilizovaném světě si člověk koupí lístek na koncert tak, že zaplatí online kartou a dostane mejlem buď PDFko v vytisknutí, anebo ještě lépe QR kód k ukázání na displeji smartfounu. Ne tak v Německu.
a) standardně vydávaný bankovní karty se nehodí pro online platby
b) naštěstí existuje HNEDpřevod, kterej nutnost mít skutečnou kreditní kartu relativizuje
c) lístek na koncert tedy lze zaplatit online
d) nicméně kromě lístku je třeba zaplatit ještě další 2–5 euro za poštovné. a bez toho to nejde. každej musí dostat svůj papírovej lístek. a jako side effect živit kurýry a znečišťovat životní prostředí.
e) kurýři nicméně občas zásilku nedoručej a nahlásej ji jako ztracenou
f) pak člověk musí psát prodavači lístků (thx god v tomhle případě přímo management kapely), že lístek ani po 2+ tejdnech nedošel a co jako budeme dělat
g) napíšeme tě na guest list, ale jen to proboha nikomu neříkej
h) vítám v 21. století
i) managementu kapely samozřejmě děkuju

Ale stejně furt ještě dopíjím vánoční čaje.

Lucie @ 22:03 | permalink

22/01/2018

Červený a žlutý kalhoty. Neortodoxní košile. Manšestrový saka.

Proč jsme spolu my dva nikdy nic neměli? Tys nechtěla. A já se nesnažil.

Když se Waiders polidštil. Tehdy ješte jako blondýnka s vlnama po pás. // Bílí rusové v Bartolomějský. // Zelený želé v Kreuzbergu. // Günter Grass jako pevná součást našich hovorů.

Festival německýho divadla a Barrandovský ateliéry s takykritikem. // Disputace o Schaubühne. // Žižkohradský bary a Švehlovka. // Dýně.

Být vyhozen z divadla za povykování. Režisérem. Depresivních dětí.

Bary kolem Národky a Teplá Dáša.

Akropole. Bejvalej kantor a proč nepíšete, teď se dá do médií ještě docela snadno dostat. // Můj nenástup do Tejdne. // Časopis Fracek. Kterej měl bejt neco jako Neon. // Nenapsaná divadelní hra a la Kdo se bojí Virginie Woolfové.

Budoir u sta rán. Moabit, co je Karlínem Berlína. Zenit s Pleslem. Bullerbyn. U Zábranských. A mraky dalších míst.

Kiezpatriot.

Spontánní kulišárny a jiný spontánní večírky. // Proplznit se k upřímnosti. A další zapomentutý okamžiky.

Tos mi ale neřekla, že je to svatba Nejlepšího kamaráda, kam jedeš.

Marináda dekorativních aspektů a koncerty, kdy členů kapely bylo více než diváku v hledišti. Já jako věrná fanynka jsem samozřejmě nevynechávala. // Legendární první koncert někde na Žižkově nebo kde to bylo. Tam jsme se ještě neznali a já mela děsnej respekt. Samozrejmě. Z toho intelektuálna. // Ryba naruby. Ten parádní (již neexistující) sklepní prostor v Karlíně. Podnik někde u Karláku.

Úvahy o spolubydlení. V Karlíně. A nejistota, jestli fakt proběhly, anebo mě klame paměť. A smutek z toho, že tohle a celou spoustu dalších věcí si už nikdy neověřím.

Rozlučka v Mlýnský kavárně, hovory o Priessnitz a propojení několika světů, který si docela sedly. Kupodivu?

Patetické a bytové divadlo u Jána Poláka, co je Slovák a měl by bejt herec. A nejlegendárnejší Zábranský a když mi bylo třicet, chodil jsem se šestnáctkou... a moc jsme si nerozuměli.

Nevysychající studnice legendárních historek, tipů na nejlepší knížky, skvělý filmy, parádní divadla, slovní hřícky, jiný hřícky.

Ty vily ve Stuttgartu! A plánovaný cesty do Rumunska.

Zum Dortmunder Krug v Blavě zavřeli. Pralle Dicke jsem objevila ve Stuttgartu. A referovala o tom v nikdy nedoručený SMSce.

Lucie @ 21:58 | permalink

10/01/2018

nejsem schopná napsat jedinou smysluplnou českou větu

Díky hudbě kapely Wanda jsem se o něco přiblížila pochopení toho, proč se Němci (Němky!) rozplývají nad rakouskou výslovností. V kroužku vyáchaných Spoluněmek jsem nicméně nadhodila, zda je ta slabost v kolínkách v tomto případě skutečně způsobená širokým vídeňským dialektem, anebo spíše neskrývanou drzostí a ďábelskými ohníčky v textech...

Díky návštěvě PR akce na stuttgartským nádraží jsem teda asi po sedmi letech pochopila, o čem že je Stuttgart21. O položení kolejí pod zem jsem zpravena byla. Nikoliv už ale o tom, že stávající pozemní koleje z povrchu zemského zmizí. To celý tý díře v zemi, tunelu pod barákem a jedný ze tří *nejdražších* a *dokončení se neblížících* a současně přirozeně *veřejných* staveb v Dojčlandu dodává novej rozměr. BER a Elbephilharmonie mávaj. Takže píárkem mě dostali.

Trocha umění, město jak po vymření. Achjo, státní svátek. Můžeš jet to Porýní-Falce nebo do Štrasburku, tam žádnej svátek nemaj. Nejela jsem. Ještě furt nejsem taková ta typka moje koníčky? tak scházim se s lidma. a chodim šopovat. Zatim.

Šopuju akorát lístky na koncerty, do kina, do divadla a na vlak. V množstvím větším než malém. Yay.

Nebudu upouštět páru, i když jí překypuju. V podstatě skoro den co den chodim z kanclu naštvaná. A to je cesta do pekel.

Tu mir weh, Luzia...!

Lucie @ 21:00 | permalink

03/01/2018

můj postrádaný fén leží na Policii v Berlíně

poslední sirkou z krabičky zápalek Schauspiel Stuttgart zapaluju vonnou svíčku. jednu z těch dvou megasladkejch svíček, co jsem v poslední době dostala darem, protože darující moji každozimní slabost pro oheň vykoukali na instáči. leč instáč jim nepověděl ani žbla o mých vůňových preferencích.

loňskej rok byl hezkej rok. v závěru trochu náročnej. beru si z toho ale poučení, že do takovýho víru zbytečnýho stresu už se nechci nechat vtáhnout. nechci, aby práce měla takovej vliv na to, jak se cítím, co dělám a jak se chovám ve volným čase. protože to nemá smysl. protože až se jednou budu ohlížet zpátky, nebudu vzpomínat na interní audity, ale na aperol na würzburskym mostě, na metrový prskavky zavěšený na zábradlí balkonu, na bingo večery, na skvělý koncerty, na vaření bramboračky a na poetry slam, díky kterýmu si pokaždý trochu zahanbeně uvědomuju, že bejt křečkem běhajícím v kolečku je teda ale pěkná blbost a že vidět smysl života v kupování si bot za 250 € (ve slevě za 130!) fakt nechci.

a tak chci letos přečíst 25 knih, vidět 100 filmů a jít na 12 koncertů / divadel / představení jiný živý kultury. a chci aspoň trochu víc psát.

Lucie @ 20:28 | permalink