feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
12. & 13. 11. - Olomouc
27. & 28. 11. - Bardzo Fajný Fest
01.12. - => Heilbronn
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Sara // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

14/06/2016

Ich weiß nicht, was soll es bedeuten...

Po půl roce v Rajchu. Kdybych měla zkušebku, už je za mnou.

Ne, nepřijde mi to. Ne, nemám půlroční depku ze života v cizině. Náznak se objevil v dubnu podmíněnej citovou rozháraností a emociálně plodnou návštěvou v Matičce Praze. Vlastně nevnímám, že žiju v cizině. Nevyhledávám krajany a uvádím v nepochopení všechny, kdo se mě ptají, jestli tady znám nějaký Čechy a jestli se vídáme. Znám. Pár. A v podstatě se nevídáme. Národnost je sekundární při výběru lidí, se kterýma trávím čas. Většina jsou skutečně Němci. Spousta Ossis, to uznávám. Ale taky celá řada v podstatě místních.
Co mi chybí, je Praha. Ale tak to jsem veděla. A to byl taky faktor, kterej jsem zvažovala ze všeho nejvíc. Ale co člověk nezkusí, toho nemůže litovat.

Povznesla jsem se nad faktory, který mě v Česku stresovaly... politický půtky v práci, hry a hrátky, řitní alpinismus atd. a je mi krásně. Ne, že by se to tady nevyskytovalo – naopak! Ale už mě to prostě nějak nesere. Anebo nejsem natolik involvovaná. Anebo prostě stárnu a můj mozek pochopil, že se z toho nemusím zblázňovat. Anebo... a to je imho zásadní, je tady naprosto jiná Grundstimmung. Proklamovaný cíle mohou být mými cíly, nejsou v rozporu s mým vnitřním přesvědčením a nastavením. A co je megapříjemný... nevládne tady ta všudypřítomná blbá nálada, protože k tomu prostě neni důvod. Lidi nemaj důvod se stresovat. Protože se všichni maj sakra dobře.

To si říkám na každým cyklovýletě mezi kopci, na nichž je tráva zelenější a nad hlavou nebe, jež je modřejší. Jaká idyla. Klid. Klídek. Pohodička. ...jak dlouho ještě.

Po večerech nezapínám komp. Místo toho čtu. A je to skvělý. Egypťan Sinuhet je masakrózní text. Anebo taky usínám. Příliš brzy. Spím příliš mnoho.
A pak mám pocit, že otupuju. ...kde jsou sakra ty kvanta informací a vjemů, který jsem vždycky nasávala?!
Je to normální?

A o víkendech mám víkend. Někdy víkend na Lucku (v posteli / na gauči s knihou), někdy s pivem / vínem v ruce, někdy na výletě.

...text na Lucku plnej aluzí a jinotajů snad příště. a že je o čem.

Lucie @ 20:46 | permalink | komentáře (0)

19/12/2015

To je hezký, že tady bydlí někdo novej!

Před rokem bych si nebyla myslela, že to dopadne takhle, byť zhruba tou dobou mě začala chytat moje cizinovská perioda a začlo mě to intenzivně táhnout pryč.

Byla jsem ráda za svoji březnovou extenzivní služebku v Německu, kde jsem si mohla koncernovou centrálu okouknout na vlastní oči a udělat si vlastní obrázek o tom, jak to na tom poli chodí. Obrázek jsem si udělala v totálním rozporu k tomu, co vykládali kolegové. Setkala jsem se s megasrdečným přijetím jak ze strany kolegů, tak ze strany dalších lidí, se kterými jsem měla možnost se seznámit.

Takže když v červnu v týdnu po mém návratu z další (byť jen týdenní) služebky v Německu přišla informace o interním výběrku, neměla jsem moc důvod váhat. Blbá nálada na pracovišti mě v rozhodnutí jen utvrzovala. Přesto jsem s odesláním CVčka otálela dobrý měsíc – stěhování na Žižkov mi vlilo novou krev do žil, takže se mi vlastně nový domov opouštět nechtělo. ...ale řekla jsem si, že za pokus nic nedám a v půlce července jsem to poslala. Pak jsem si odskočila na dva pohovory do Dojčlandu... a na konci září bylo upečeno. V mezičase se mi změnila nadřízená, ale to na moje rozhodnutí emigrovat už nemělo vliv.

V ČR jsem do zdárného konce dotáhla zavedení nového softwaru pro nábor a s čistým svědomím (a neklidným srdcem) jsem se vydala na Západ.

A moje březnový nadšení se opakuje. A jsem za to neskutečně vděčná. Protože tohleto je úplně jiná firma. Jinej přístup. Jiný hodnoty. Jiný cesty k cíli. Kulturwandel. I když tady všichni samo sebou žijeme v totální věži ze slonoviny odříznutý od reálnýho světa a od provozu. Ale díkybohu za to zjištění, že všechno to, co jsme s holkama v nejužším týmu tušily a o co jsme měly snahu usilovat, je tady možný realizovat a nenaráží to na zpupné NE lidí o patro nebo dvě výš. Tady člověk může celkem svobodně dýchat.

Je super přesunout se v rámci firemní struktury. Je to super, protože je-li firma centralizovaná, funguje spousta věcí prostě stejně. Takže mám blažený pocit, jak je to vlastně strašně jednoduchý. Jak jsou mi jasný systémy, ve kterých pracuju, jak jsou jasný struktury, kdo má kdy navrch a proč.

Je super setkávat se s nadšením a s vřelým přijetím ze všech stran. V práci i mimo ni. Jo tak ty seš ta Lucie...! Nevycházím z úžasu :-)

Lucie @ 22:41 | permalink | komentáře (1)

07/10/2015

chcete platit hotově nebo kartou?

našla jsem posledně krásnou infografiku, která shrnovala, proč zaměstnanci v zaměstnání zůstávají. bylo tam asi deset bodů. jeden pravdivější než druhý.

to je najednou tak strašně těžký. to psaní. když mi v mozku řádí autocenzura. protože jsem úplně stejně předposraná jako ti, kdo jsou mi největší inspirací.
protože – texty jsou. a texty zůstávají. a texty jsou dohledatelné. a texty ovlivňují. budoucnost. reputaci.
texty v jakékoliv formě.
řiťolezectví.
je cestou k vrcholu. rektální alpinismus.
jistoty. přetrvávají. přetrvají.
všechno.

protože je skvělý, jak se najednou mění vnější podmínky pro nově příchozí, jakmile stávající začnou ohrožovat urputně zastávaný a železem kovaný status quo.
jakmile by snad mohla být ohrožena funkčnost.
protože minus tři ze tří jsou nula.

hry a hrátky. tanečky. musej bejt.

emoce. vykašlat se na emoce. byznys je bez emocí. kdo neotupí, neuspěje.
neotupí zcela.
není flexibilní.
flexibilní až k bezpáteřnosti.

a pak ty depky. na straně těch, kteří ve vší svojí sladké naivitě otupovat nechtějí. kterým je ten cynismus proti srsti.

už nemáš ty nadšený světýlka v očích, kterýs měla, když ti bylo dvacet, řekl mi tuhle Nejlepší kamarád.
nemám.
rozložil mě. rozložili mě ten den dva. dva narození ve stejnej den. zejtra.
v den, kdy zabili Johna Lennona.

Imagine there is no...

tak ještě měsíc a půl.

Lucie @ 21:23 | permalink | komentáře (1)

29/09/2015

Mission Accomplished.

V podstatě si taky připadám jak na letadlový lodi. Jen doufám, že tohle moje rozverné zvolání nebude mít podobné následky jako páně Bushovo.

Rozjímání nad správností vlastních rozhodnutí. A nad tím, jestli mi docházejí implikace a konsekvence.

Když si tak zpětně pročítám, co jsem letos napsala, je vlastně úplně jasný, jakej to muselo vzít konec. A to sem píšu vesměs jen rozjásané a pozitivní věci. A ty negativní si nechávam pro sebe.
Protože za všemi rozhodnutími pro změnu stojí minimálně dva typy odůvodnění: směrem k něčemu a směrem od něčeho pryč. Asi jako Frommova svoboda ksvoboda od.

Okamžiky, kdy prostě nejsem hodná holka. A kdy mě nezáměrné souběžnosti vlastně docela baví. A pak se děsím sama sebe. Že mě to napadá. Že mě to baví. Že přistupuju na to jak vy k my, tak my k vy.

Podzim začal: už i já jsem do lékárny naklusala pro echinaceový kapky. Do krámu pro citron. Začala jsem místo vody pít čaj. Rozněžňuju se dýňovou polévkou, která se stává pevnou součástí mého jídelníčku.
Naběhla jsem do knihkupectví a začala číst historicko-politický disputace. Jako vloni. Těžký téma. Jenže mě banální texty prostě neba. Život je příliš krátký na to ...atakdál. A už mám vyhlídnutý další. A další. A další.

Přestěhovala jsem se do druhého pokoje. // Na ty druhý možná tři měsíce, který strávím na Žižkově.

Protože se špeclema s čočkou ještě budu moct zalknout.

Denn... ich komme... bald.

Lucie @ 21:29 | permalink | komentáře (2)

09/09/2015

Wer bestellt schon um 11 Uhr nen Schweinebraten?!

Berlin. Denn ick hass und liebe dir zugleich.

Berlin Hbf tief. A milion vzpomínek.

Public policy as management of power.

Leute, ihr sterbt jetzt aus. Und sie kommen jetzt. #Flüchtlinge

To become less German and more human.

Jet Ringbahnem je v okamžiku, kdy člověk v Berlíně nebydlí, vlastně celkem osvobozující. Je to parádní vyhlídková jízda. Proměnlivá jako město samotné.

Červený cihly bez omítky. Domy ve dvoře. Dřevěný schody na chodbě natřený na modrošedo a sem tam pokrytý ošlapaným kobercem. Dřevěná prkenná podlaha, běloskvoucí zdi a rámy oken, málo nábytku, hodně knih, střídmá kuchyň a bio jídlo. #Berlin

Wedding. Leopoldplatz. A taky S-Bahn. Spousta ztroskotalých existecí, díky kterým jsem si uvědomila, v jaký sociální bublině to žiju.
A o ulici dál tři hipstr kavárny na 20 čtverečních metrech.

A: Wann hast du deinen letzten Döner gegessen?
B: Vorgestern.

Máme v ulici novou restauraci. Otevřel ji člověk, kterýmu patří pár podniků na Simon-Dach-Straße. Tak a k tomu už nebylo co dodat.

Privilegiert durch Bildung.
Vorprogrammiert für gewisse Aufgaben.
Nur wenn du sie annimmst.

Verstümmelung durch Arbeit. Zeitmangel hautnah. Verdummung. Gefühllos.
Mitgefühllos.

Kdy mě proboha přepadlo tohle Streben nach Gemütlichkeit?! Mně?! Proč? Stárnu?
Stávám se zpovykanou?

Lucie @ 21:03 | permalink | komentáře (0)