feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
23.02. - dočasná rozlučka
26.02. - ab nach HN/NSU
28.02. - Stuttgart & Ludwigsbg
07.–08.03. - Dortmund
20.–22.03. - Febiofest
13.04. - Priessnitz @ LMB
28.04. - Hex @ Rock Café
01.–03.05. - Kino na granicy
květen - La vela puerca
28.05. - Beatsteaks @ LMB
červen - Bardzo Fajný IV
24.–28.07. - LFŠ
11.–16.09. - Krzyżowa
jsem ráda anachronická
Noam Chomsky - On Anarchism
R. Kindlerová (ed.) - Expres Ukrajina
Edward Bernays - Propaganda
Michał Witkowski - Královna Barbara
Sylwia Chutnik - Kapesní atlas žen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

01/03/2015

tři týdny jsem už strávila leckde...

...myslela jsem si nad kufrem, který jsem nemohla zabalit. Kecám. Kdybych byla začala včas, nebyl by to problém. Jenže já jsem ještě večer před odjezdem cpala do pračky poslední várku a žehlila hromadu košil. Tři týdny už jsem strávila leckde, ale ještě nikdy na služebce. To se řídí trochu jinými pravidly, Tam se očekává, že člověk bude reprezentativní (proto ta hromada košil a žehlička zabalená do kufru navrch). Tady už rada nad zlato stačí ti noťas a kreditka ztrácí svou absolutní platnost.

Po hodině v pražskejch zácpách a pěti hodinách na dálnici D5/A6 jsem se vyloupla v Heilbronnu, který budu další tři týdny zvát svým adoptivním domovem. Říkali mi, že se tady unudím a ťukali si na čelo, že se na víkendy nebudu vracet domů. A já jsem jim říkala, že odmítám víkend co víkend trávit 10+ hodin v autě. Že Německo znám a že vím, že Němcům trvá dva roky, než si někoho pustěj k tělu a že jsem s tím smířená. Že tam maj noviny a další věci, kterejma se ty asociální rysy vyrovnaj. Tak za tři tejdny si povíme.

Heilbronn je se svými 125 tisíci obyvatel na německý poměry a v kontextu mého vnitřního nastavení brutální maloměsto. Mají tu sice divadlo, mají tu tři kina (jedno artové, což je samo o sobě fajn, jen se lehce obávám, že všechny filmy půjdou nadabované, protože tak to tady prostě chodí), mají tu vysokou školu (kde člověk může studovat třeba management) a taky tady mají na FB skupinu Nově v Heilbronnu ... a co dál?, kam jsem se agilně vetřela asi s měsíčním předstihem – a očekávám nadcházející čtvrteční štamtiš.

Mají tady taky okolo kopce poseté vinnou révou, středem města protéká řeka Neckar, kolem které je pár malebných zákoutí. Je tu pár (doslova) pěkných historických domů a všichni, se kterejma jsem se zatím potkala (prodavači, se kterejma se vybavuju já, a důchodci, který se tak prostě na ulici chtěj vybavovat se mnou) jsou brutálně milí. Jenže tomu jejich švábskýmu šišlání zaboha není rozumět. Dala jsem si za cíl, že to ale rozlousknu a nebudu se jak trotl doptávat.

Heilbronn a vůně. Tak především smrdí po benzínu. Všude aut jak... a nadto se mi na mysl vrací památná věta i tvoje uklízečka tady jezdí mercedesem! (Konstanz), i když v případě Heilbronnu spíš audinou. Jestli je to fabrikou ve vedlejším Neckarsulmu...? Kde všichni pracujou...? A maj zaměstnaneckou slevu...?

Heilbronn není Berlín. Ani Dortmund. A make-up tady není totálním no-go. Skutečně se nemusím bát, že bych to s malováním přehnala. V Německu nevídáno neslýcháno. Třeba to bude tím jihem. Konec konců všechny šlágr-zpěvačky jsou taky obvykle hezky upravený.

Lucie @ 20:47 | permalink | komentáře (0)

19/02/2015

my přece umíme nezaměstnat těhotný!

už za kulturou chodim jenom málo, znáš to, nejsou prachy. žehrá si korporátník a druhej mu přikyvuje.

proč byznys podporuje nedemokratický procesy? ...no protože korporace se taky nezakládaj na demokratickejch principech. korporacím vládne tvrdá ruka direktivy.
a proto jsou demokratický nástroje jako třeba petice už od začátku odsouzeny k nezdaru.

brainwashing. projevuje se to. cejtim kolem sebe ty zužující se mantinely, který přesně vymezujou, co je možné si myslet (a říkat nahlas) a co už není chtěno. děsí mě okamžiky, kdy se přistihuju, že tyhlety korporátní mantry přejímám za svý. už mě taky maj. maj mě tam, kde mě chtěj mít.

o to víc pak miluju okamžiky v kavárnách, kam jsem chodila naposledy na gymplu, v malejch divadlech, nebo v pajzlech, kde jsem nebyla od vejšky. o to víc mě baví brilantní stylisticky absurdně navrstvený texty Michała Witkowského a oslavy hnusu ve všech představitelných významech toho slova v textech Silwie Chutnik.

Lucie @ 20:38 | permalink | komentáře (0)

02/02/2015

konec závislosti na mzdě! ...že by AmWay byli anarchisti?!

povídka o toilet lady kdesi na Ukrajině. dočtu ji a myslím si, jak je super psát texty jako stylistický cvičení. texty s jediným účelem: pobavit čtenáře, poukázat na lidskou domýšlivost, kterou vnímáme u jiných, leč sami na sobě ji přehlížíme, poukázat na iracionalitu, na život malého člověka. na život jednoho z nás.

jedu tramvají, na sedačce sedí fiftýnek. bylo mu tak sedumnáct, ruměnec na štěněcích tvářích, v blond pramenech tři čtyři dready. mládí v rozpuku. na klíně otevřenou knížku poezie. zažloutlé stránky, starší vydání. neviděla jsem ostře, nedokázala jsem rozklíčovat, co čte. vypadal docela zamyšlen, zabrán, upoután. na zastávce knihu zaklapl. Kytice. zavanulo mě zklamání.

ty okamžiky tu furt jsou. jde jen o to, vidět je. hledat je. pamatovat si je. neschovávat se za stránky knih a za noty písniček.

Lucie @ 21:07 | permalink | komentáře (2)

30/01/2015

die Würde des Menschen ist unantastbar

Je smutné, když ještě v 21. století – po zkušenostech ze století předchozího – lidi posuzujeme podle skutečností, jež jsou jim vrozené a jež nemohou změnit. Věk, etnický původ, pohlaví. A tváříme se, že antidiskriminační omezení se nás netýkají. Protože přece dobro korporace stojí výše než ústava.

A jak se k tomu postavit? Říkat šéfům NE? Jak? Jak říkat NE šéfům, kteří jsou moc vysoko na to, aby se bavili s plebsem? Jak říkat NE a nebýt postaven před výběr: ty nebo on. (Ve výsledku samozřejmě oba).

Jak pracovat v korporaci a neztratit lidskost?

Lucie @ 19:10 | permalink | komentáře (2)

20/01/2015

v tom je ten zakopanej kámen

jít plavat. plavat hodinu. plavat něco jako svoji obvyklou dávku. soustředit se jen na počítání bazénů a na vlastní dech. a na nic kolem. vylézt z vody ve stavu někde mezi vyčerpáním a novým nabitím. po hodině. která utekla jako mrknutí oka.

good leadership is not about checking how much time your employees spend while drinking their after lunch coffee.

starý polský filmy z 50. let. googlím, proč někteří tak divně mluví a místo Ł vyslovujou takový to ruský L. tak jednak proto, že před válkou Polsko leželo o pár desítek kilometrů víc na východ a jeho hranice – z národnostního hlediska – byla značně difúzní. a jednak proto, že se jednalo o korektní výslovnost; Ł říkaly jen deklasované živly. načež soudruzi samozřejmě neměli zájem o to, aby úderníci mluvili jak buržousti, a tak se dělnické Ł časem stalo standardem.
a přesně tohle mě baví. dozvídat se proč. dozvídat se pozadí.

krásně se mi to propojuje s tím, co čtu v Iron Curtain od Anne Applebaum. konečně se mi v hlavě tvoří ucelenější obrázek. konečně taky o DDR. žel, že o Československu je tam toho tak zoufale málo a že jsem v tomhle ohledu zoufale nedovzdělaná. nějaký tipy, anyone?

Divoký historky. každá jiná, všechny dobrý. inspirativní. provokující. k zamyšlení.

všichni se shodneme na tom, že vražda není adekvátní reakcí na jakékoliv malůvky. ale už se neshodneme na tom, na co to vlastně byl útok. protože bylo nastoleno nějaké rámcování (heslo: svoboda slova) a kdokoliv se snaží tlustou zeď tohoto rámcování probořit nebo byť jen mírně rozvlnit, setkává se s hysterickou reakcí okolí. #InformationWars

Lucie @ 21:11 | permalink | komentáře (0)