27/04/2013

veškeré moje povědomí o dějinách pochází z přečtených románů. Plechový bubínek je jedním z příkladů. ač bylo zpočátku nesnadné se do něj začíst, je tam všechno to, co mě baví; onen severoněmeckej (sic!) feeling, míšení dialektů a jazyků, mistrné vyprávění. a obrovská chuť vrátit se do Gdaňsku, najít budovu polské pošty, nebýt líná najít si autobus MHD na Westerplatte a nějakej spoj na Hel. a taky chuť usednout zas v Düsseldorfu na břeh Rýna a dát si na starém městě jedno Altbier.

vrátit se ke psaní. ke čtení. k filmům. nebejt večer totálně vyšťavená. nechodit domů v osum...

nečtu noviny. připadám si jako ignorant. ale mám lepší životní pocit. svým způsobem je to smutný.

proč nám ten inzerát nedaj na horní polovinu strany? hm... a jak by k tomu přišel čtenář?! #business-mindset

Stromovka. fascinace. piknik v hospodě. smradlavej strom, byť efektně vypadající. grilující cizinci a moje chuť se k nim přidat. a lidi, který se v šestadvaceti chovaj, jako kdyby jim bylo třináct.

až příliš často myslím na Berlín a na jarní průzkumný procházky po jeho různejch čtvrtích. a na to jídlo tam. a na ty lidi tam, se kterejma jsem tam strávila rok. to už ani neni pravda.

když já nemůžu do Polska, musí Polsko za mnou. díky bohu za ty jejich dlouhý svátky na začátku května!

Lucie @ 23:25 | permalink | komentáře (2)

14/04/2013

mám neodbytnej pocit, že bych teda měla bejt dospělá a mít nějaký dospělý zájmy jako zdravý vaření, montování poliček, pěstování bylinek nebo tak něco.

to jako budeš každej víkend něco překládat? ano. když to vidim, jak neni práce. jak neni práce, když nemáš praxi. jak nemáš práci, když je ti 45+. tam mám sice ještě 20 let rezervu, ale co už.

ty večery s hudbou! ty večery s přáteli! ty večery nad domácí citronádou! ty večery v hipsterskejch kavárnách, kde se scházej sympatizanti obou konců politického spektra. a všichni lidi, co se mezi sebou znaj.

v Brně mám pocit jako v Polsku.

Lucie @ 13:55 | permalink | komentáře (0)

24/03/2013

Přišlo to mnohem rychleji, než jsem čekala. Měsíc po státnicích už jsem měla na stole nabídku práce. A pár dalších rozjetých výběrových řízení. Úspěšně rozjetých. A teď to dilema, jestli to vzít nebo ne. V krizi. V době, kdy absolventi hledají půl roku a déle. A tak jsem to přijala. A už týden pracuju. A uvidíme.

Zas mám děsnou chuť číst nějakou pěknou devatenáctkovou literaturu ...a to je znamením touhy po útěku z tohoto světa.

Když poslouchám nějaký muziky v berlínským dialektu, padá na mě nostalgie. I když tam jsem na koncerty nijak zvlášť nechodila a tenhle akcent jsem slyšela jedině při cestách S-Bahnem po abgefuckt čtvrtích nebo při rozhovoru s Gaby, servírkou v motorestu na závodním orkuku Avus. // schicket Auto, schicket Auto!

how can one possibly adopt the #business mindset without giving up most of what one has learned from writers & philosophers...

Lucie @ 14:23 | permalink | komentáře (2)

08/03/2013

Lucie @ 21:18 | permalink | komentáře (0)

24/02/2013

kdyby všechno bylo tak jednoduchý jako v promo video The Candidate... docela bych měla radost, kdyby i tuzemské firmy při nabírání zaměstnanců hleděly na matching culture – a ne pouze na to, jestli kandidát má 3–5 let odpovídající praxe na srovnatelné pozici. to totiž taky můžu číst jako neochotu firem investovat do školení svých zaměstnanců. a potom je na místě položit si otázku, zda chci pracovat pro někoho, komu nezáleží na rozvoji zaměstnanců. a půjdu-li ještě o krok dál, nemohu se nezeptat, nakolik jsou prohlášení o udržitelnosti jen prázdnými řečmi...

lidi okolo někdy oceňují věci, které já sama považuji za samozřejmé, ne-li téměř banální. nikdy jsem neměla pocit, že napsat srozumitelný text bez chyb je nějaký extra výkon. ale možná je. v životě si nikam nepíšu svoje tituly. není nic trapnějšího než podpis Bc. et Bc. Jméno Příjmení DiS. prej aspoň do životopisu si ty tři písmenka s tečkou doplnit mám. oukej. // unser Lebenslauf als letzte Warnung (Kettcar).

pochopila jsem princip osobního brandingu. v podstatě se mi na tom některý aspekty i docela líbí. a pak je celá řada těch, který do mě vlívají skepsi. je to zase jenom další vnášení byznysu do soukromýho života. jakoby nestačilo to, jak si furt musíme zvyšovat vlastní konkurenceschopnost – chceme-li tedy držet krok s dobou.

jak si pořád myslim, že už se nic novýho neučim, neni to pravda. jenom jsou to takový míň hmatatelný, míň kvantifikovatelný věci.

už skoro tři a půl měsíce nemám tramvajenku. chodím pěšky. případně se pohybuju po okolí svojí čtvrti. jsem takový Kiezpatriot, jak to nazval Waiders. a je to skvělý.

sešity z matiky z gymplu jsem přesunula z jedný skříně do jiný. furt ještě nemám to srdce je vyhodit. s každym vyhozenym papírem vyhazuju část svých vzpomínek. protože bez hmatatelného média, které by neslo jejich zaznamenání, už prostě nemám šanci si na ně vzpomenout. ...leda tak při setkání se spolužáky jednou za pět let nad pivem na něčích narozeninách. asi jako jsme v prosinci vzpomínali na prudagrafy.

proposlouchávám se muzikou, kterou jsem strašně dlouho neslyšela. porozumění některým textům nabírá úplně nové rozměry. někdy to zůstává v rovině čistě jazykové, někdy to přesahuje i to té zažité. a ty nejlepší songy se mě silně dotýkaj někde hluboko uvnitř – ať už jsou moje interpretační vzorce, k nimž se momentálně přikláním, jakékoliv.

Lucie @ 18:25 | permalink | komentáře (0)