14/06/2017

Kruh se uzavírá. Popracovní (pod)večerní vandr. Stejná stezka jako před dvěma lety. Stejný složení plus tři. Jiná konstelace. Schiss předem, napětí během a pak už jen spokojenost. Od Hure přes Radler až po lesní školku. A pak už mi to bylo jedno. Jsem jinde. Někde hluboko ještě něco doutná. Ale rozfoukávat to nehodlám.

Znovu projevený hyenismus. Jakmile už jí o nic nešlo, projevila se naplno. Opět byla proklatě věcná, jeden by skoro chtěl říct odměřená.
Hraj svoji roli. Přehrávej, to bude ještě lepší. Buď přehnaně emocionální. Buď hlasitej. Slibuj. Strhávej na sebe pozornost za každou cenu. Zaměstnávej lidi okolo. Pitomostma. Dělej z meetingů divadlo, kde ty seš jediným hercem. Šmajchluj.
Je-li tohle cestou k úspěchu...?

Válka s mloky. Sci-fi ze třicátých let. Boží.

Nechci, aby byl mým nadřízeným. Nechci, aby mi musel lhát do očí.

Lucie @ 17:59 | permalink

03/06/2017

Když pipinky z Horních Dolních kdesi uprostřed pampy – ale v západním Německu – vrhají soucitné pohledy na holku z Bukurešti. To je v Rumunsku, jo? Ježiš, ty seš chudák!

Já se snažím nevrhat soucitné pohledy jejich směrem.

Moje snoubenka by se mnou nikam na východ nešla. Ona je z dobrý rodiny. Zvyklá na nějakej standard. Rozumíš mi? Snažila jsem se mít pochopení.

Jasně, že se nepotkáme. A to jsou to lidi z mojí sociální bubliny. Jak by asi vypadalo porozumění s lidma z jinejch bublin?

Ale zažívám i radostnější okamžiky. Máj s Polkama. Na pivu. Ve městě Fulda (bez Juldy). V Kostnici. Osvěžující hovory. Jiný témata. Šelmovskej škleb. Nevhodnej humor.

V Konštanc nám upálili Husa, ale ještě jednoho pána. Maj tam skvělý muzeum a furt ještě máslo na hlavě, páč čeští studenti smějí na koleji bydlet skoro zadarmo.
U Bodamskýho jezera se srocujou všechny šmoulový auta z celý Evropy a švýcarskou hranici je pěšky možné překročit zcela beztrestně a bez jakékoliv kontroly.

Přímej vlak ze severu jezdí do Kostnice přirozeně z Karlsruhe. Nikoliv ze Stuttgartu.
Bádensko a Švábsko zůstávají zachovány!

Taky beru zpět, že Lufthansa Regio je autobus s křídlama. Kapacitu to má asi pro 100 pasažérů. Letělo nás plný letadlo takhle ve všední den v pět odpoledne ze Stutgartu do Mnichova. V luftu jsme byli přesně 25 minut. A dálnice pod náma byla tou dobou pěkně zacpaná.

Thessaloniki. Balkán. Nevidím v těchto dvou pojmech rozpor. Vlastně si říkám, co ten Cyril s tím Metodějem asi byli zač...!
Jet krátce před půlnocí do přístavu po silnicích plných výmolů a topit se v nejistotě, zda se jedná o standardní ulice anebo o kreativní zkratky, byť je se samozřejmostí sobě vlastní navrhuje ženská v navigaci.

Celkově jsem si v řeckém kontextu připadala dost německá. Severská. Západní.
Na silnici za volantem. Kolikrát mě vytroubili, byť jsem rozhodně nebyla nejpomalejší při rozjíždění na zelenou. Kolikrát mě předjeli zprava, byť mi auto pípalo, že překračuju povolenou rychlost.
V práci. Nechtění. Nevůle. Neflexibilita. Jeden by až skoro chtěl říct lenost.

Lucie @ 15:08 | permalink

09/04/2017

Anebo prostě akorát musím víc chodit ven. Sedět na chodníku před Data, popíjet teplý Wulle, páč Gaildorfer došel, číst Snydera a vidět, jak okolo prochází starej známej z vlaku z Berlína. Kazašskej ruskej němec, jehož zahájení konverzace se neobešlo bez otázky, jestli taky náhodou nejsem. Ruskoněmka. Němkoruska. Prostě holka z východu. No Ruska náhodou nejsem. Z východu náhodou jo. (Ale to jsem nepřiznala).
Nakonec jsme spolu mluvili asi půl hodiny. A já se setkala se světem, kterej se v mojí dejly rutýn *byt - sklepní garáž - cesta autem - oplocenej korporátní areál a v něm samí krásní mladí usměvaví a zajištění lidé - a večer v opačnym pořadí zpátky* prostě nevyskytuje. Psychycký problémy. Drogy. Sraní na školu. Praxe a stáže ukončený předčasně; žádná ženská, byť mistrová, mi nebude diktovat, co mám dělat. Pracák. Podpora Hartz IV. A vlastně nesnaha nebo neschopnost nebo nevůle to měnit. Proč taky.
Takže kráčel kolem. Já toho přece odněkud znám. Vypadal zmateně.
A pak šel asi po dvaceti minutách zpátky se zmrzlinou. A hleděl na mě. Trošku moc dlouho.

Byť vyplnit podací lístek jsem zvládla. Asi. Doufám.

Lucie @ 13:06 | permalink

01/04/2017

V Ischglu jsou samý snobové, rozčilovala se holka z Thüringen. A snobíčci kolem stolu, co tam hrdě jezděj lyžovat, jakož i my ostatní povzneseně v duchu přitakající, jsme to taktně přešli.
Frustrace z absence reakcí. A to je ten Západ. Bez emocí. Aspoň bez těch negativních. Projev je nahlas a budeš vyobcován. Dobrá nálada a nadšení jako absolutně závazně platná Grundstimmung.

Ona to pochopí. Protože to bude chtít pochopit. Protože kdo tady na jihozápadě prosperuje? DeDeRoni. A proč? Protože si furt musej něco dokazovat. Protože nechtěj bejt občanama druhý kategorie. Vizme v tom paralelu k východním Slovákům z VŠE.

A tak jsem si šla zchladit hlavu do posledního / jedinýho alternativního baru ve městě (potom, co nám zavřeli Complex23), kde se člověk nemusí přetvařovat a kde ho rozhodně nečeká happy hour ani konzumace koktejlů v kroužku kámošek.
A postávala jsem tam v kroužku spolukorporátníků, který jsou vlastně na pohodu, a měla jsem pocit, že si nemáme co říct. Že i tady jdou hovory odnikud nikam. Jako když nám bylo šestnáct. Kdo se kde opil, zhulil a kde se bude kalit příště. Ale nemá to přesah. A dál?

Takže se nořím do Nikdy nebylo líp a je mi fajn. Nejsem čtyřicátník, nejsem chlap a nejsem v Praze. Ale. Tak nějak podobně vnímám svět. Tak vnímám rodnou hroudu. To je to, co mi chybí. Ty stórky, útržky hovorů, absurdní hlášky, vztahování se k vnějšímu světu, zájem o témata, kontexty. Byť všechno utopený v bezvýchodnosti, točící se v kruhu, bez naděje (a vůle) na změnu.

Možná jenom dost nehledám.

A Bulharsko neni blízko Polska, jo?
Ani jedno neni blízko Ischglu, takže se nachází mimo mentální mapu.

Lucie @ 11:27 | permalink

20/03/2017

...řekl mi a dost možná měl pravdu. psaní ulevuje. psaní nutí přemejšlet. psaním proti otupování. psaním proti zapomínání češtinky.

když jsem se odstěhovala do Rajchu, myslela jsem si, že mi ta změna vlije novou energii do žil. což o to, to se stalo. nicméně jsem neměla pocit, že bych oplývala atraktivními tématy. neměla jsem pocit, že jsem svůj život v zahraničí (v cizině!) schopná vidět potřebně vyjukanýma očima, aby vůbec stálo o tom psát. protože mě ty jiný věci už prostě nepřekvapovaly. vratný lahve. pekařství na každym rohu. nepřijímání VISA karet. a takový ty věci.

postupně jsem samozřejmě začala pronikat na jinou úroveň. stále s vědomím toho, že jsem de facto ekonomickým uprchlíkem, stále ve snaze o pokoru, stále ve snaze o přístup co možná prostý předsudků. stále v módu nevídám se s Čechama jenom proto, že jsou Češi.
ono to lidství, člověčenství, vrozená zvířeckost a hyenismus vyplouvaj na povrch. nemaj národnost. jsou nám vlastní. podvratnost. malost. velký gesta. zbytečný gesta. pocit sebedůležitosti. trapnost. hysterie. všude stejný.

no a pak jsem měla něco psát. asi stránku českýho textu. a trápila jsem se s tím víc než žák základní školy. prej žurnalistka. ex. blbý, no.
ale jak taky jinak, když se veškerý moje textový produkce z posledního roku a půl dají shrnout do 141 znaků, do čtvercový fotky nebo do řady emotikonů. marnost nad marnost.

a proto. je třeba nezakrňovat. sbírat střípky jako za mlada. sbírat útržky. momenty. situace. okamžiky. chodit jim vstříc. přežvýkat je. proměnit je. a vyplivnout zpátky.

Lucie @ 21:13 | permalink