06/10/2017

protože se mi sem přestěhovali ti dobří. ti správní. takoví, se kterejma se nevídám kvůli jejich zemi původu. byť i to je v tomhle kontextu vlastně pozitivum.

život naruby. dovolená obviously ve východní Evropě. každoroční bulimie filmů. každoročně skvělá.
inkluzivní taneční festival a znovuobjevená slabost pro fotografii. nejlepší dýdžejování na nejdelší diskotéce.
fascinace Rumunskem. a potřeba vrátit se tam zpátky a poznat víc. vidět víc toulavejch psů, silnic bez asfaltu, nápisů willkommen in der Heimat, maďarsky mluvících prodavaček bot, ochutnat víc na světě nejsladších rajčat a melounů, pochopit odměřenost servírek, projít víc secesních bulvárů i zapadlých vísek.

zářijový víkendy. svatby. spolusedících a Nejlepších kamarádů. vzpomínky a dnešek. bilance. hej sokoły a řady *velkejch* panáků. Tančírna na Konci světa. polský silnice a hory. a taky Černej les a Frankfurt a Berlín a Braniborsko. furt na cestách.

hodně života. málo kulturky. akorát The Party v kině v Hackesche Höfe. berlínský čtvrti a ulice navštívený po letech. jako třeba Simon-Dach-Straße a Boxhagener Platz; dosud jsem netušila, jak blízko od sebe jsou. a taky Prenzl. svézt se S-Bahnem na Bahnhof Zoo a jet zpátky autobusem jen pro pocit, že ten dvouhodinovej lístek je potřeba si náležitě užít. vidět Berlín očima turisty z BaWü. vidět reakce Brandenburčanů místo bydliště na jihu. zase jsem si připadala jako Pražák třeba na Vysočině. nebo na Moravě. dokud mi kluk od grilu suverénně neřek dobré ráno, dobrý večer! a já musela gůglit, kde že je Třešť.

a pak taky třetí šéfová tenhle rok. ale o tom psát nechci.

Lucie @ 20:20 | permalink

14/06/2017

Kruh se uzavírá. Popracovní (pod)večerní vandr. Stejná stezka jako před dvěma lety. Stejný složení plus tři. Jiná konstelace. Schiss předem, napětí během a pak už jen spokojenost. Od Hure přes Radler až po lesní školku. A pak už mi to bylo jedno. Jsem jinde. Někde hluboko ještě něco doutná. Ale rozfoukávat to nehodlám.

Znovu projevený hyenismus. Jakmile už jí o nic nešlo, projevila se naplno. Opět byla proklatě věcná, jeden by skoro chtěl říct odměřená.
Hraj svoji roli. Přehrávej, to bude ještě lepší. Buď přehnaně emocionální. Buď hlasitej. Slibuj. Strhávej na sebe pozornost za každou cenu. Zaměstnávej lidi okolo. Pitomostma. Dělej z meetingů divadlo, kde ty seš jediným hercem. Šmajchluj.
Je-li tohle cestou k úspěchu...?

Válka s mloky. Sci-fi ze třicátých let. Boží.

Nechci, aby byl mým nadřízeným. Nechci, aby mi musel lhát do očí.

Lucie @ 17:59 | permalink

03/06/2017

Když pipinky z Horních Dolních kdesi uprostřed pampy – ale v západním Německu – vrhají soucitné pohledy na holku z Bukurešti. To je v Rumunsku, jo? Ježiš, ty seš chudák!

Já se snažím nevrhat soucitné pohledy jejich směrem.

Moje snoubenka by se mnou nikam na východ nešla. Ona je z dobrý rodiny. Zvyklá na nějakej standard. Rozumíš mi? Snažila jsem se mít pochopení.

Jasně, že se nepotkáme. A to jsou to lidi z mojí sociální bubliny. Jak by asi vypadalo porozumění s lidma z jinejch bublin?

Ale zažívám i radostnější okamžiky. Máj s Polkama. Na pivu. Ve městě Fulda (bez Juldy). V Kostnici. Osvěžující hovory. Jiný témata. Šelmovskej škleb. Nevhodnej humor.

V Konštanc nám upálili Husa, ale ještě jednoho pána. Maj tam skvělý muzeum a furt ještě máslo na hlavě, páč čeští studenti smějí na koleji bydlet skoro zadarmo.
U Bodamskýho jezera se srocujou všechny šmoulový auta z celý Evropy a švýcarskou hranici je pěšky možné překročit zcela beztrestně a bez jakékoliv kontroly.

Přímej vlak ze severu jezdí do Kostnice přirozeně z Karlsruhe. Nikoliv ze Stuttgartu.
Bádensko a Švábsko zůstávají zachovány!

Taky beru zpět, že Lufthansa Regio je autobus s křídlama. Kapacitu to má asi pro 100 pasažérů. Letělo nás plný letadlo takhle ve všední den v pět odpoledne ze Stutgartu do Mnichova. V luftu jsme byli přesně 25 minut. A dálnice pod náma byla tou dobou pěkně zacpaná.

Thessaloniki. Balkán. Nevidím v těchto dvou pojmech rozpor. Vlastně si říkám, co ten Cyril s tím Metodějem asi byli zač...!
Jet krátce před půlnocí do přístavu po silnicích plných výmolů a topit se v nejistotě, zda se jedná o standardní ulice anebo o kreativní zkratky, byť je se samozřejmostí sobě vlastní navrhuje ženská v navigaci.

Celkově jsem si v řeckém kontextu připadala dost německá. Severská. Západní.
Na silnici za volantem. Kolikrát mě vytroubili, byť jsem rozhodně nebyla nejpomalejší při rozjíždění na zelenou. Kolikrát mě předjeli zprava, byť mi auto pípalo, že překračuju povolenou rychlost.
V práci. Nechtění. Nevůle. Neflexibilita. Jeden by až skoro chtěl říct lenost.

Lucie @ 15:08 | permalink

09/04/2017

Anebo prostě akorát musím víc chodit ven. Sedět na chodníku před Data, popíjet teplý Wulle, páč Gaildorfer došel, číst Snydera a vidět, jak okolo prochází starej známej z vlaku z Berlína. Kazašskej ruskej němec, jehož zahájení konverzace se neobešlo bez otázky, jestli taky náhodou nejsem. Ruskoněmka. Němkoruska. Prostě holka z východu. No Ruska náhodou nejsem. Z východu náhodou jo. (Ale to jsem nepřiznala).
Nakonec jsme spolu mluvili asi půl hodiny. A já se setkala se světem, kterej se v mojí dejly rutýn *byt - sklepní garáž - cesta autem - oplocenej korporátní areál a v něm samí krásní mladí usměvaví a zajištění lidé - a večer v opačnym pořadí zpátky* prostě nevyskytuje. Psychycký problémy. Drogy. Sraní na školu. Praxe a stáže ukončený předčasně; žádná ženská, byť mistrová, mi nebude diktovat, co mám dělat. Pracák. Podpora Hartz IV. A vlastně nesnaha nebo neschopnost nebo nevůle to měnit. Proč taky.
Takže kráčel kolem. Já toho přece odněkud znám. Vypadal zmateně.
A pak šel asi po dvaceti minutách zpátky se zmrzlinou. A hleděl na mě. Trošku moc dlouho.

Byť vyplnit podací lístek jsem zvládla. Asi. Doufám.

Lucie @ 13:06 | permalink

01/04/2017

V Ischglu jsou samý snobové, rozčilovala se holka z Thüringen. A snobíčci kolem stolu, co tam hrdě jezděj lyžovat, jakož i my ostatní povzneseně v duchu přitakající, jsme to taktně přešli.
Frustrace z absence reakcí. A to je ten Západ. Bez emocí. Aspoň bez těch negativních. Projev je nahlas a budeš vyobcován. Dobrá nálada a nadšení jako absolutně závazně platná Grundstimmung.

Ona to pochopí. Protože to bude chtít pochopit. Protože kdo tady na jihozápadě prosperuje? DeDeRoni. A proč? Protože si furt musej něco dokazovat. Protože nechtěj bejt občanama druhý kategorie. Vizme v tom paralelu k východním Slovákům z VŠE.

A tak jsem si šla zchladit hlavu do posledního / jedinýho alternativního baru ve městě (potom, co nám zavřeli Complex23), kde se člověk nemusí přetvařovat a kde ho rozhodně nečeká happy hour ani konzumace koktejlů v kroužku kámošek.
A postávala jsem tam v kroužku spolukorporátníků, který jsou vlastně na pohodu, a měla jsem pocit, že si nemáme co říct. Že i tady jdou hovory odnikud nikam. Jako když nám bylo šestnáct. Kdo se kde opil, zhulil a kde se bude kalit příště. Ale nemá to přesah. A dál?

Takže se nořím do Nikdy nebylo líp a je mi fajn. Nejsem čtyřicátník, nejsem chlap a nejsem v Praze. Ale. Tak nějak podobně vnímám svět. Tak vnímám rodnou hroudu. To je to, co mi chybí. Ty stórky, útržky hovorů, absurdní hlášky, vztahování se k vnějšímu světu, zájem o témata, kontexty. Byť všechno utopený v bezvýchodnosti, točící se v kruhu, bez naděje (a vůle) na změnu.

Možná jenom dost nehledám.

A Bulharsko neni blízko Polska, jo?
Ani jedno neni blízko Ischglu, takže se nachází mimo mentální mapu.

Lucie @ 11:27 | permalink