feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
19.03. - Stammtisch HN
21.–22.03. - Febiofest
24.–27.03. - Eggolsheim
27.03.–01.04. - Heilbronn
26.04. - Hex @ Rock Café
01.–03.05. - Kino na granicy
květen - La vela puerca
28.05. - Beatsteaks @ LMB
06.06. - Bardzo Fajný IV
24.–28.07. - LFŠ
11.–16.09. - Krzyżowa
jsem ráda anachronická
Noam Chomsky - On Anarchism
R. Kindlerová (ed.) - Expres Ukrajina
Edward Bernays - Propaganda
Michał Witkowski - Královna Barbara
Sylwia Chutnik - Kapesní atlas žen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

30/03/2015

za týden na vsi jsem pochopila, že takhle teda ne

vlastně ani ne týden v obci o zhruba 200 obyvatelích stačil k utvrzení v tom, že to teda neni nic pro mě. muset pro každej blbej rohlík jet autem teda skutečně neodpovídá mojí představě o ideálním světě. ani ten les za barákem za to pak nestojí. ale hlavně a především tam prostě není co dělat. ani už večer není kam jít, když je tma. pouličního osvětlení bylo taky jen poskrovnu zcela v centru obce.

v práci ale dobrý. přijali mě děsně dobře, udělali si na mě čas a věnovali se mi naplno – aniž by z toho něco měli. kromě dobrýho pocitu. // jinak největší šéfová si tam chodí sama skartovat svoje složky. pobavilo.

držim Vám dveře, řekl mi člověk v hotelu. česky. nechápavě jsem na něj koukala. jste viděl moji SPZtku?jo. jel jsem za váma.ah.

depka a la Česko je, když se plácáme po ramenou za to, že naše pobočka má v celoevropském srovnání vzhledem k obratu nejnižší procento nákladů vynaložených na mzdy. ne. asi fakt nemám business mindset. minimálně nedostačující pro český měřítka. v Německu si se svými názory – v business prostředí! – připadám narozdíl od domova zcela normální. holt jiná socializace.

pak je Heilbronn samosebou balzámem na duši.

Lucie @ 21:08 | permalink | komentáře (0)

24/03/2015

work smarter, not harder

vrátit se domů na +/- 72 hodin. po třech týdnech jsem zase mezi dvěma světy. prolomit se z jednoho světa a nechat se vrhnout do druhýho. i bez toho, abych se viděla s kýmkoliv kromě rodiny a spolubydlících, kteří tvoří poměrně bezpečný prostředí, kde ta strážka s realitou není tak bolestivá. být fyzicky ve světě jednom a psychicky ve druhém. třetí den bylo nahnuto k tomu, aby se to začalo lámat. v práci. roztěkaná, roztřesená, nesoustředěná. pekelně. totálně mezi světy. ani tady ani tam.

Febiofest jsem si však nemohla nechat ujít. Cizí těleso, polskej film s mezinárodním přesahem. i když mě tam docela srala celá řada momentů, objevilo se i pár okamžiků, kdy by se ve mně krve nedořezal. korporace jako náboženství. vztahy na povrchu a vztahy v pozadí, služby a protislužby.

v pondělí odpoledne jsem opět vyrazila na Západ. doslova. a pochopila jsem, proč je cesta TAM vždycky pocitově delší. protože člověk jede odpoledne na západ. proti slunci. protože musí usilovně mžourat, aby to na tý D5 do někoho nenapálil, anebo to někdo nenapálil do něj.
cíl: Bavorsko. teda vlastně Franky. protože severní Bavorsko neni žádný Bavorsko, ale jsou to Franky!!! a tak jsem jela celkem zvesela a říkala jsem si, že do Norimberku dobrý, že jedu furt rovně a pak se uvidí. jo, chyba lávky. už kolem Weidenu mě navigace vyhnala z dálnice dolů. poddala jsem se, ač mi na monitoru svítilo, že mě čeká ještě asi sto kiláků. což by nebyl problém, kdyby se silnice stále nezužovala až na míru, kdy absentuje prostřední dělicí čára, kdyby lesy kolem mě nebyly hustší a hustší a černější a černější, kdyby se nezačínalo stmívat, kdybych nezačala projíždět jednu obec s roubenkama za druhou a kdybych jako největší highlight neprojížděla serpentýny lemovaný dvacetimetrovejma skalama. Fränkische Schweiz. představte si to jako Česko-saské Švýcarsko. asi tak. jako krásný, jo. ale ne v sedum večer a ne, když položka kilometry do cíle narozdíl od času vůbec neubývaj.
no. přežila jsem. dojela jsem. skončila jsem v obci, kde lišky dávají dobrou noc. v totálně autentickém, moderně rustikálním hotelu, kde je – jak jsem zjistila dnes – všechno lokální a připravený s láskou. ale jako jo, ten pocit tady z toho mám. že se staraj. že jsem vítaná. a je to docela příjemný.
ale především tady vařej vlastní pivo Zehner. a to teda sakra stojí za to.

Lucie @ 20:34 | permalink | komentáře (0)

21/03/2015

Dovedla by sis představit, že se sem přestěhuješ?

Rekapitulace
První tejden: Práce jak na kostele. Spousta překladů. Intenzivní. Pozorování. Poznávání. Divení se.
Druhej tejden: Přece nebudu chodit z práce zralá tak akorát na postel. Spíš koncepční práce. Vyjítí ze sebe. Intenzivní seznamování se. Prokalenej víkend. Jako za mlada.
Třetí tejden: Pracovně klídeček. Šolíchání detailů. Čtení manuálů. Zároveň vkrádající se pocit, že to všechno končí. Nepolevení v sociálních kontaktech. Pocit sounáležitosti.

Zaslechnuto
Já chci do Švýcarska. Spousta mejch spolužáků už tam je. Tam tvoji práci prostě doceněj! Říká východný Němec, toho času v Baden-Württemberg. // Cejtim se vyloučeně, když nemluvim švábsky, říká kluk z Frankfurtu. Mně to najevo nedali.

Interakce
To seš ty s tim cizim autem? A odkaď že to seš? Ptá se mě Turkyně.

Kluk ze Saska spustil brutální saštinou. Špicovali jsme uši.
A: Rozumíš mu?
B: Jasně. ...mnohdy líp než vám tady.

A nechceš se sem přestěhovat? Ptali se jeden přes druhýho ještě předtím, než jsme začali vypočítávat čistě finanční stránku věci.
A: Tak víte, jaká je v Německu minimální mzda? Tak u nás nebereme ani to.
B: NE!
C: Mně platěj pade ročně a to jsem sakra podhodnocenej.
Mno. Jenže finanční stránka věci neni všechno.

Krotím svoje nadšení. Protože je to jen vlna a já se zrovna nacházím v její stoupající části. A protože se tato vlna někde láme a člověk po ní od určitýho okamžiku frčí dolů. Pěkně rychle. Jenže za tři tejdny tenhle okamžik přirozeně nemá šanci nastat.

V práci
A: Ty seš vždycky taková pozitivní.
B: No jasně, vždyť tady je to jako na dovolený.
A: He?!
B: Jako pracuju, samozřejmě. Ale nemusím řešit takový ty vztahový věci, což je přesně to, co člověka na práci nejvíc stresuje. Tady se mě to prostě netýká, žejo.

A pak se člověk vrátí na víkend domů. Tak akorát na to, aby si vypral, vyžehlil a znovu sbalil svých pět švestek. A zároveň dost málo na to, aby se opět plně integroval do svýho domácího prostředí. Vezme si z toho jen to nejlepší, co nabízí. Pribináček a takový ty věci. Ale nenechá se stáhnout do tý obvyklý depky stereotypu. Nestihne to.

Lucie @ 10:11 | permalink | komentáře (0)

16/03/2015

schaffe, schaffe, damit ich sie verstehe, bevor ich das Ländle verlasse

protože až se vrátím domů, tak napíšu manuál jak přežít HN a jak si to užít a budu ho distribuovat všem skeptickým kolegům. který mi pak budou svorně tvrdit ty seš holka, ty to máš jednoduchý. a já asi nebudu oponovat. výjimečně taky jednou.

protože člověk prostě akorát musí vyjít ven. vyjít ze sebe. mluvit. povídat si. poslouchat. říkat si YOLO. a žít tak.

protože ty dobrý místa tady jsou. ale člověk je nenajde. ne když chodí ulicema. ne když brouzdá internetem. je to o kontaktech. o doporučeních.

nejpunkovější pajzl úplně v centru, v totálně zapadlý uličce. vede ho taková drobná usměvavá holka. Monty. a ona, ona je pojem. a kromě toho je to Turkyně. prej.

a člověk nesmí říkat ne, když lidi, který zná sotva den, vyhlásej pátečkový Vorglühen u někoho, koho člověk nezná vůbec. protože tak to je. na Hausparty to začíná, než se po půlnoci vyrazí do klubu. do industriální části města, kam by se člověk – opět – prostě sám nevydal. ne v pátek večer.

Mobilat. koncentrace hipstrů na metr čtvereční větší než na Letný, DJ hrál nějakou šedesátkovou psychedelii. dobrou ale! a na baru měli stejně Becks. tady na jihu prostě. v alternativnim klubu. maj Becks. ve třetinkách. ufff. tak jsem radši pila radlera. (to jsem tomu moc nepomohla.)

stórky na tanečním parketu jsou überkulturně přenositelný. bavilo mě to, dokud se mě to nezačalo (do)týkat. mno. auf Englisch kann man dich sogar verstehen!

...and on Saturday night the party goes on. dvakrát do roka tady ve skoro hlavním městě automobilového průmyslu pořádají zběsilou akci: prodejci automobilů vyjedou s mašinama z prosklených předváděcích salonů a místo nich v prostoru nechají postavit pódia a báry. hudba hrozná. fronty na dámský záchody ještě horší. ale něco tak WTF se musí zažít. bylo tam samozřejmě celý Heilbronnsko a tuším, že naše skupinka vesměs třicátníků tam brutálně snižovala věkovej průměr návštěvníků. inu, poučné.

a inu, neskončilo to u toho. Plan B. rockabilly klub vyfintěnej jak stereotypní představy o USA 50. let. lokál rozdělenej na část nekuřáckou (prázdná) a zahulenou (narvaná). vlastně jsem trochu litovala, že jsme zakotvili v tý druhý. vůně domova. ale aspoň měli Astru. i když taky jenom ve třetinkách.

du bist eher so alternativ, oder? // frägscht du mich jetzt oder stellscht´s fescht?

jo, štěstí na lidi.

Lucie @ 21:52 | permalink | komentáře (5)

11/03/2015

náš Theodor, říká s něhou v hlase. a myslí prezidenta.

O víkendu zcela rozmáchle půl dopoledne snídám croissanty a pomerančový džus a současně skenuju články v Die Zeit. Ale neni to ono. V těch croissantech není dost másla, jak by konstatovala Louise.

O víkendu jsem zase ještě zazdila možnost se družit. Ale jako sorry, fakt nebudu chodit do klubů na párty, když mě už u čtení pozvánky chytaj osypky. Hitparádový hity a nejlepší koktejly. Bohužel Heilbronn moc klubů jiného typu nenabízí.

A protože bych pak další ráno nevstala a rozhodně bych nevyšplhala na ty kopce nad městem, na kterejch se rozprostíraj vinohrady. A kam kromě mě očividně choděj špacírovat akorát dvojice čiperných seniorů. Ale bylo to děsně fajn. 16°C, sluníčko silný jak na konci dubna, paráda. Až na to, že mě moje zimou ochablá lýtka bolí ještě ve středu.

V pondělí jsem při pročítání místního intranetu našla pozvánku na každotýdenní firemní volejbal. Koná se v tělocvičně základní školy pro děti zaměstnanců. V úterý večer jsem teda vyrazila. Vzpomínka na tělocvičny, ve kterých jsem za svých školních let trávila hodiny těláku já, a tahleta multifunční hala ...trochu rozdíl. Pocítila jsem svoje polevení v tréningu (pauza od léta), ale radost tam byla. Škoda akorát, že po zdejším volejbalu nenásleduje obligátní Gruppenhöhepunkt nad půllitříkem zlatavého moku. Chápu, tady to má zcela praktickej rozměr. Škola s tělocvičnou stojí v podstatě na poli a jinak než autem se k ní (a od ní) dostat nedá.

Když jsem před odjezdem všem tvrdila, že mám pocit, jako kdybych znova jela na Erasmus, ani jsem nebyla tak daleko od pravdy. Jedinej rozdíl je, že třikrát za tejden nechodim na pivo. Ale jinak to má spoustu shodných rysů. Myslela jsem si, jak budu mluvit německy, a nakonec spíš pořád štěbetám v angličtině (a jsem za to potutelně ráda), svoboda a autonomie!, spousta nových vjemů, lidí, věcí, odtržení od reality běžných dní, realita nová a povznášející a navíc všechno je děsně easy.

A: But you could at least have a blog or something, right?
B: Well, I do!

Lucie @ 21:08 | permalink | komentáře (0)