mám ráda, kdy? se setkávají různé světy

Tak to je posláním novináře, být povrchní, řekl mi ten, o něm? nevím, co si mám myslet. Ale no jistě. Po cca roce jsem opět obdr?ela konspirací zavánějící pozvánku do bytového divadla, v něm? jsem se posledně seznámila s jedním mladým spisovatelem, s ním? jsem od té doby friend na fejzbůku. Tentokrát tam nebyl. Nicméně kluk, co by měl bejt herec, dokázal precizněji vysvětlit, proč tato tajná setkání pořádá a jaký pro něj mají význam.

A pak jsem dopoledne strávila se dvěma ?enami z Paří?e. Během několika málo dní v Praze chtějí nadchnout určité lidi pro evropský projekt, který se má táhnout čtyřmi hlavními městy na?eho kontinentu. To hlavní, co ?ádají, je kreativita a vlastní aktivita. Na výsledku vlastně nezále?í, samotný proces je cílem. Trvalo nám to, nicméně jsme si porozuměly. Nadchla jsem se.

Jak by to asi napsal Kafka, o kterého jde. Dopis otci, mezigenerační konflikt, otázka vzdělávání. Jak to aktualizovat, proměnit? Matka a syn? ?ena s výraznou horní polovinou těla na úkor ?irokých mateřských beder. A mlad?í mu?. Servilní mlad?í mu?. Spí? kolou?ek ne? odrzlý hýčkaný synek. Paní in?enýrka, je? byla okradena o drahocený čas. Paní in?enýrka (ekonomie, patrně), která slovo umělkyně vyslovuje s pohrdáním. To se přece... ne, nikoliv na akademické půdě. A my?lení pouze ve strukturách dokumentů, které procházejí úřadem. Úřadem s velkými měkkými ko?enými křesly. Úřadem za zamčenými dveřmi, bezpečně oddělujícími studentský póvl. Interní ubytovací kapacity - pro jiné papalá?e v nejvy??ích funkcích. Bázeň v hlase. Bázeň z vyslovených titulů. Jako za Rakouska, jako za Rakouska. Tehdá Kafku taky nechápali.

14/01/2010 @ 18:10 | permalink | komentáře (0)