kdy? jsem na dosah v?emu, co v Dortu há?u za hlavu

padá na mě melancholie. Praha filosofická. Praha zamy?lená. Praha depresivní. nemám tu dětinskou radost, ?e jsem doma jako jsem ji měla přes Vánoce. tehdy to byla jen náv?těva, proto?e: co je to 14 dnů?! ...ale teď?

a zase jsem to o?klivý betonový město opou?těla v hodně podobný konstelaci jako minule. chtěla jsem to tady lehce sarkasticky komentovat, ale najednou mi to přijde líto. za tu bezelstnost (kterou stejně nevěřím...) si to nezaslou?í. a za svoji blbost, která musí věci promej?let předem. Waide, má? pravdu. lep?í litovat toho, co jsme udělali, ne? toho, co ne.

nestíhám zakrývat svůj cynismus, se kterým od?krtávám pomyslný seznam v?ech, se kterými bych se měla vidět. skoro to nabírá rozměrů rodinných náv?těv. tragédie. zveličuju. a přesto vím, ?e nepochopí, co jim tak stra?ně moc chci vyprávět. a taky vím, ?e já nejsem schopná poslouchat, co oni chtějí říkat mně.

a nic mě nenasere víc ne? otázka kam jde?, kdy přijde??

divadlo. nekonečná českost toho divadla. bijící do očí. absurdita, co k tomu v?dycky patří.

strávit večer s alternativními gympláky, třicátníkem a klukem, co by měl bejt herec. ?ít kulturu. a stejně to úplně a? ke mně nedo?lo. zapomněla jsem tyhle věci přijímat. tristní.

nemů?u tady psát epicky, kdy? tady ne?iju. jenom toti? pře?ívám. a plním si diář věcma, co mě z toho maj vytrhnout, ale tak se nestane. zabíjím čas. dělám to, čím tak opovrhuju.

a ten problém je ve mně. já to vim. dejte mi čas.

20/02/2009 @ 13:39 | permalink | komentáře (1)