wir sind allein, allein, allein, allein, allein...

A je to so gut wie vorbei. K poslednímu červenci se vět?ina mých spoluerasmáků sbalila a vrací se domů. Třítýdenní sezóna denních rozlučkových párty (poslední párty v pondělí, poslední párty v úterý, poslední... asi jako poslední turné Rolling Stones) se nachýlila. Včera v Collin's nad barevnými koktejly jsme seděli poměrně zara?eně - zara?eně proti tomu, jak na?e dýchánky vypadaly dřív. Domů nočním busem, kterým jsem poprvé (a dokonce asi naposledy) jela někdy v půlce října. Čím dál častěji lituju v?eho, čeho jsem se neúčastnila. Z jakýchkoliv u? důvodů. Jako erasmák potřebuje člověk kromě odvázanosti i finance. Často. Spát budeme zpátky doma.

Ač teprve v červenci, nav?tívila jsem ten abgefuckt klub Spirit. Líbilo se mi tam. Skončilo to vesele. Nečekaně. S-Bahn ve 4:53. To mi bude chybět. Spontánní rozhodnutí v 10 večer: jdeme ven!

Pak na náv?těvu do Kolína. Popíjet na břehu Rýna Kofolu a pak hodiny vysedávat v kavárně nad talířkem snězeného dortu. Ve vlaku tam a zpět číst Spiegel a dočíst se mo?ná do poloviny.

A pak se vrátím a doma to bude pořád stejný. Ale já jsem se přece změnila... povzdechla si včera jedna holka z Izmiru. Nejen ona.

31/07/2009 @ 10:29 | permalink | komentáře (0)