učit se mi... nechce.

Mo?ná mám tu posedlost sladěnými doplňky (pásek, ta?ka, lak na nehty...) z předloňskýho work campu. Patricia, ?panělka, holka jako obrázek, která věděla, jak ze svého půvabu vytě?it maximum, ani? by působila trapně. Na těch 14 dnů v italské vesničce na úpatí Alp, na lesnickou práci v lese při úpravách turistických stezek, s sebou toti? měla několik párů bot. Lodiček. (Tenisky nějaké taky...) Snad na ka?dý den jedny. V barvě oblečení, leopard inclusive. Asi od třetího dne jsme si v?dy po ránu při cestě na snídani kladli rétorickou otázku, jaké boty bude mít Patricia dnes? A stejně. Ohromně se mi to líbilo. Míň u? pohled na její do krve odřené paty. Ptala jsem se jí, proč teda nosí takový boty, kdy? pak po večerech trpí. Svým uhlově černým pohledem a lámanou angličtinou mi odpověděla něco ve smyslu: You know, Lucia, I wanna look pretty.
Na nějaký čas jsem taky pojala přesvědčení, ?e bych mohla nosit boty na podpatku. Jen?e problém je u? od tanečních pořád ten stejný. Připadám si pak jako ?irafa.

Kdy? u? na to přijde, baví mě číst i to, co mám. Baví mě psát seminárky nebo referáty. Nerada memoruju nějaký data. A vůbec nejmíň se raduju z ústních zkou?ek. A momentálně jsem celkově nějak v útlumu. To bude...

05/01/2008 @ 22:23 | permalink | komentáře (3)