mezi dvěma světy. jak dlouho to bude trvat tentokrát?

Místa, kde se cítíme dobře, se nám dostávají pod ků?i. Rychleji, ne? bychom si kdy mysleli. Hlouběji, ne? jsme si sami ochotni přiznat.

Rozně?ňovaly mě slu?by dálniční policie (něco samozřejmého, jak mi řekli němečtí kolegové!), která na se na motorce propletla mezi popojí?dějící kolonou aut a kamionů, aby si vyhmátla řidiče, který neustálým nervózním přejí?děním z pruhu do pruhu omezoval bezpečnost ostatních. Zaveďte tohle prosím na D1!

Naopak s pobaveným nepochopením jsem přihlí?ela ohnivé show, která minulý sobotní večer zaplnila náměstí a plácky v centru města. Polooblečení lidi tam máchali hořícíma věcma do rytmu obvykle dost otřesný hudby a sna?ili se dostat do varu přístojící dav. Událost! A k tomu měly obchody otevřeno a? do půlnoci. Mno. Oukej.

A setkávání a znovusetkávání. A spousta filmů a filmů. Teorie v?eho. Birdman. Les nad městem, kde byla americká vojenská základna. Scarface. Nejlep?í thai ve městě a nejlep?í pizza ve městě a konečně taky Flammkuchen. Akorát na ty ?pecle s čočkou jsem za celej skoro-měsíc odvahu fakt nesehnala.

Poslední tři dny v práci. Opět spousta pozitivní a nejpozitivněj?í zpětný vazby a opakovaný otázky, jestli bych si dovedla představit...

Pekelná cesta domů. Zácpy hned za Heilbronnem. Zácpy kolem Norimberku. A pak to začlo. Bylo sice prvního dubna (apríl!!!), ale sněhový fujavice jak v lednu/únoru mě provázely skoro a? do Prahy. Tak, ?e jsem občas musela hodně m?ourat, abych na zemi rozeznala bílý čáry. Tak, ?e mě námraza na silnici házela sem a tam. Cesta za v?echny prachy, fakt.

Návrat domů a zvídavé otázky domácích kolegů, jak bylo. A jejich obvyklá reakce na moji odpověď fakt skvěle! znějící tak?e si dovede? představit...? Docela mě to baví. V?em odpovídám toté?: nikdy neříkej nikdy.

Maloměsto mělo něco do sebe. V jeho kontextu mi moje třičtvrtěhodinová cesta do práce přijde prostě nekonečná a Praha děsně hektická. Ale pak jsem ?la po setmění po centru a zase mě zaplavil ten teplej, spokojenej pocit v Praze je prostě doma. Ne, nemám to jednoduchý.

04/04/2015 @ 09:52 | permalink | komentáře (0)