feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
16.04. - Beatsteaks @ Hamburg
02.–04.07. - Vilnius
13.–23.07. - Berlin & Meck-Pomm
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

20/03/2018

a po osmi letech na jihu. ještě víc na jihu než posledně.

Letošní předjarní výlet mířil do Itálie. Řím. Neapol. Pompeje. Přípravu jsem nepodcenila, koukla jsem na La doce vita a pochopila, že bez koupačky ve fontáně Trevi to nebude vono. Početla jsem římskej Lonely Planet a furt se divila, jaktože sakra ani jednou nezmiňujou Prázdniny v Římě. Mno, zmiňujou; jako Ein Herz und eine Krone. Němci, no.

Po zpožděném letu na palubě Alitalia, v němž džusíky roznášeli stewardi znudění na způsob vídeňských číšníků a po půlnoční cestě autobusem zkrz páteční večer věčného města jsme zakotvili v ubytování. A pak začalo pršet. A pršelo skoro furt. Jen u Fontány Trevi na chvilinku vysvitlo slunce. Na koupačku to nebylo, ale na instafotku to stačilo.

Všude byly davy. Docela peklo pro někoho, kdo davy děsně nemá rád. Nejhorší davy byly ve Vatikánu. I přes předem zakoupený lístek a radostný pochod kolem fronty méně šťastných čekačů byla návštěva expozic docela útrpná. Na prvním místě se nacházejí místnosti s freskama od Donatella (jo, taky jsem furt myslela na želvy ninja) a last but not least Sixtinská kaple, jejíž náhončí buzerujou turisty, aby sakra stáli uprostřed a aby proboha nefotili. Vskutku kulturní zážitek. Ale jo, Bohovy a Adamovy ruce dobrý.

Co neminout? Jídlo. Pasta al dente. Carbonara nebo amatriciana. Artyčoky jako předkrm. Vino della casa. Červený! V sobotu večer Pigneto plný lokálků, vináren a života. Místo, kde se s váma daj lidi do řeči a divěj se, jak jste to tam našli. Místo skrývající knihobistra připomínající Café v lese v době přerodu ze Shakespeare and Sons. Jo, dost možná je Pigneto taková římská Krymská. Food corner v nádražní hale. Trattorie v Trastevere nebo v Monti s kapacitou zhruba 10 stolů pro dva.

Bavila mě ta kombinace starověkýho Říma, renesance a klasicismu. A zároveň jsem se ptala sama sebe, jestli v Římě vůbec maj nějaký prosklený mrakodrapy nebo tak něco. Na každým kroku jsem se přistihovala utopená ve vlastní neznalosti a v chuti vědět víc.

Nicméně po šesti dnech bylo na čase poznat tu pravou italskou Itálii... v Neapoli. Vlakem, co jel 300 km/h jsme tam byli za hodinu. Neapol je od Říma vzdálená zhruba jako Brno od Prahy. Lol. Člověk tam vystoupí na nádraží a namotivován průvodcem a aktuálními událostmi na Slovensku a v každém hned vidí mafiána. Docela peklo s takovým přístupem. Protože to město je synonymem pro chaos. V tomhle kontextu: zlatý Rumunsko!! Ale bacha, Neapol je něco jako kolíbka civilizace a nejdýl nepřetržitě obývaný místo a směska tradičních i nových kultur. Mraky mopedů, absolutně žádný pravidla, matky táhnoucí za ruku děti přes silnici na červenou (jak jinak), smrad z výfuků a špína. Ale taky Aperol Spritz jako aperitivo za 3 €, pestrá nabídka ovoce a zeleniny, ryb, móře, paláce jako kráva a neskutečný kontrasty mezi paninkama s kabelčičkama a babičkama, kterejm se do obejváku chodí rovnou z ulice. Spousta kopců. Spousta lidí. Spousta života. A zase famózní jídlo. Pizza s buvolí mozarellou. Mořský plody. Jakožemuffin baba promočenej rumem. A taky odpověď na otázku, na co se odkazuje Capri-Sonne a odkud pochází caprese. A furt ta chuť vědět víc.

Chuť ještě podnícená návštěvou Pompejí. Jednodenní výlet metrem (oukej, s-báhnem) de facto za Vesuv. Člověk vejde do města, který před dvěma tisíci let zaniklo – a který zůstalo zakonzervováno. Člověk se přistihuje, jak hledá paralely v těch hromadách šutrů, podivuje se parádním mozaikám pozor zlý pes ve dveřích panských domů, baví se nálevnami a co chvíli si přeje vrátit se zpátky a zažít aspoň jeden den ve společnosti tehdejšího obyvatelstva. Strašně mě překvapilo, ja se tam mísily kultury a vlivy - Egypt, Řecko, Řím. Jakoby se nechumelilo. Žádný čistý dělení. Žádný dórský - iónský - korintský. Ale směska. Mix. Mišuňk.

Deset dní na jihu. Relax. Paráda.

A po dovolený jako před dovolenou. Jako křeček v běhacím kolečku. Achjo. Nsrt.

Lucinka @ 22:13 | << | permalink | >>