feel alive @ lucousek.wz.cz
témata blogu
luci kultura foto
bylo je a bude
16.04. - Beatsteaks @ Hamburg
02.–04.07. - Vilnius
13.–23.07. - Berlin & Meck-Pomm
jsem ráda anachronická
Hermann Hesse - Unterm Rad
Světlana Alexijevičová - Doba z druhé ruky
Wladimir Kaminer - Russendisko
Mika Waltari - Egypťan Sinuhet
Erich Fromm - Die Seele des Menschen
Robert Musil - Der Mann ohne Eigenschaften
Carlos Ruiz Zafón - La sombra del viento
Stephen Kotkin - Stalin
co si pouštim do uší
koho ráda čtu
Adriana // Ailyn // Amelli // Anička // Bee // b.u.n.k.a. // Cassidy // Ceder // Charlotte // Corwex // der Dány // Duo Sviní // Elena // Elilina // Erakis // Felix // Honza // Jilm // jmf // Jodie // Juneau // Kamil // Katie // Laura // Lejla // Leyla // m. // Mary // Miren // Natalia // Natálka // Peťulka // Pif // Pól // Quanti.ie // Quanti.cz // Téra // oldWaiders // Waiders // zcr //
co sleduju
el país // FAZ // guardian // nyx // nzz // respekt // spiegel // zeit //
lucousek.wz.cz
© by lucie 2002–2014

03/01/2010

nejlevnější Guinness v Dublinu maj na letišti

Kdo by to byl kdy řekl. Do města nad řekou Liffey jsem se po půl roce vrátila s jediným cílem: pořídit si pohlednici. Failed.

Utekly jsme novoročnímu šílení. Utekly jsme do města, kde přesně před 20 lety samozvaná nejlepší kapela na světě natočila jeden ze svých nejlepších živáků. Utekly jsme před rachejtlemi a petardami, televizním programem s hvězdami nekonečných seriálů. Utekly jsme před napjatými vztahy i nevztahy.

Nový rok ve foyeru našeho hostelu. Se dvěma lahvema bílýho a lidma z celýho světa. Se zvláštním člověkem z Aljašky, se třema Brazilcema, s klukem z Malawi a s Francouzem, co odešel z domova hledat štěstí ve světě. V jedenáct to tam zavřeli, davy se přesunuly do Temple Bar, my do sklepa, kde jsme rozvalené na kožených sedačkách odpočítávání posledních okamžiků starého roku prokufrovaly, bo irské televize tuhle neudálost neprožívají tak, jako ty české, a tak v ten rozhodující okamžik s chladnou hlavou pustily reklamy.

Ve snaze strávit prvního na pláži jsme se proklouzaly po zamrzlých chodnících, leč k cíli jsme nedospěly. Tři centimetry sněhu patrně představují nepřekonatelný problém i pro irské silničáře, jinak si nejezdící double-deckery dublinského eMHáDéčka vysvětlit nedovedu. Časem se nicméně oranžový nápis out of service na jejich čumáku změnil na zelené názvy stanic a my mohly přes celé město pokračovat na výstavu fotek ze city that never sleeps. Kulturní zážitek jsme spláchly Guinnessem v dřevem obloženém báru v Temple Bar, v němž konzumenty svou hrou na kytaru a zpěvem obšťastňoval jakýsi hudebník. U2-hity prokládal irskými lidovkami a my ztichly ve chvilce zamyšlení. Nostalgie.

Poslední noc jsme se na našem 14lůžáku moc nevyspaly, protože jakési dvě inteligentky vstávaly ve 4 a nežinýrovaly se rozsvěcet, práskat dveřma a nechat si vyzvánět mobil v době, kdy odešly do koupelny. Ale co už.

Doma dobře. Všude nejlíp.

Lucinka @ 15:09 | << | permalink | >>