smysl pro fair play jako priorita

Po 14 dnech jsem se vrátila z tábora. Nechtělo se mi. Přesto?e se jednalo o akci v rekreačním středisku a do toho, co mám pod pojmem tábor za?itý, to mělo je?tě dost daleko. Ale zase jsem za?ila pořádně silnej pocit spokojenosti.

Opálená skoro jako od moře.

Sedět tak o půlnoci sama v lese na pařezu a čekat, a? kolem půjdou děti na bojovce. Bát se, proto?e o několik desítek metrů dál se z lesa ozývá dupání a funění a pan kuchař přece potvrdil, ?e v okolí ?ije nemálo divočáků. ?moulala jsem v ruce stéblo trávy a přemítala. O pomíjejících několikatýdenních mikrosvětech, který se tak li?ej od toho, co ?iju obvykle. O tom, jak se mů?u mezilidský vztahy během 14 dnů proměňovat v?emi směry. O tom, ?e jsem taky nerozhodná, přesto?e mě to u ostatních rozčiluje. O tom, ?e bych někdy mohla mluvit víc narovinu. Ale to je jenom jedna část pohádky.

O nad?ení dětí. Jak správný mů?ou bejt. Anebo taky ne. Pak zklamání, kdy? se sna?í podvádět. Prej děti z Prahy (a jak často to nebyla pravda...). Jak je únavný tohle dokola poslouchat. Pra?áci a jedináčci = smrtelná kombinace. A zde by opět byl prostor pro sarkasmus. Imponuje? mi. Marná snaha. Povídej. Nic o tobě nevim. Bylo mi trapně. Ty vůbec nejse? holčičí holka. Kdy? jsem si vzala sukni. Kde se bere ta potřeba sdělovat mi, jaká ne/jsem?

Je?tě hlouběji jsem pocítila debilitu Stánků. Bolelo mě sedět u táboráku, kterej hořel jen proto, aby bylo nad čím opéct buřty. V deseti buřty, ve dvaceti basa.

Noční rozvá?ečka a asi 12kilometrová procházka mezi cvrkajícími poli, ?těkající vesnicí a ?umícími jehličnany. Dali mi do ruky pilu a sekeru. A nechali mě běhat po lese. A přesto?e jsem byla nevyspalá, bolel mě pak je?tě dva dny ka?dej krok a měla jsem namo?enou pravou polovinu trupu včetně pa?e, nechtěla jsem u? nic víc.

12/07/2008 @ 18:27 | permalink | komentáře (3)