no dinner, no candles. but: who needs that?

Poslouchám Roxette a zvu je nejlep?ím jarním soundtrackem. První poslech se je?tě odehrával ve znamení snahy zjistit, co je na jejich hudbě tak catchy. Obávám se ale, ?e těch následujících 8 poslechů u? tímhle neomluvím. A pak si pou?tím Elvise, pova?uju ho za prototyp perfektní popmusic a přemý?lím o tom, nakolik se kdesi hluboko uvnitř mě skrývá ta zasněná holka, ideálně čtenářka dámských magazínů ti?těných na luxusním lesklém papíru, která vydává kapesné za ?aty v butiku a čeká, co ideálního jí spadne do klína. A pochybuju, ?e bych cokoliv podobného objevila. Ví? co, Němky by mi na ty řečičky u? skočily. Proto?e ráda říkám ne.

A nechci věřit tomu, ?e u? jsem tady zase měsíc. A chci, aby to neskončilo. A to neni zasněná. To je racionální.

19/04/2009 @ 16:36 | permalink | komentáře (0)