jsem ho pustila, kdy? mi do zpráv psal gramatický chyby

Zatáhla jsem čtvrteční gramatické odpoledne. Doma jsem si uvařila kafe a ?e si budu číst. Usnula jsem u toho. Jakmile je před de?těm, jsem nepou?itelná. Vzbudila jsem se k večeru s vědomím, ?e se mám dostavit za germanistkama do PoPo, po dlouhý době zase na dámskej večírek. Nechtělo se mi. Na přivítanou slova, ?e u? mě snad ani nečekaly. Jasně.

Vedle nás stůl obsazenej připitejma maturantama, který si nás neváhali halasně přivlastňovat. Ten nejodvá?něj?í si přisedl, jestli si prý mů?e půjčit ná? popelník. No kdy? mi ten kouř nebude? foukat do obličeje... Tak to skoro hned típnul, cigáro dorazil k nepou?itelnosti. Sna?il se konverzovat, s tou středo?koláckou nevinností. Byl vlastně docela roztomilej. Holky, já vás odněkad znám. Nechodíte třeba do Karlovek? Neměla jsem sílu mu bryskně odpovědět něco ve smyslu Má? krásný oči. nebo A neví?, kolik je hodin? Nepobíral by to. Jak uměj bejt velký holky krutý. Na jeho hlavu padaly neúprosný vtípky ze v?ech stran, ale dr?el se statečně.

Přesun k jinýmu stolu. Zpozorovala jsem kluka, co tam byl i minule. Takovej zvlá?tní typ člověka. Celou dobu stál úplně sám kousek od DJe (prý ohromný obdivovatel) a dost často se díval na?ím směrem. Mezi koukáním do blba, fascinovaným hleděním na větrák pod slaměným stropem a točením si palečkama na něj můj pohled občas sklouznul. Nepil. Jen tam tak stál. A přitom se do toho podniku vlastně vůbec nehodil. Přemý?lela jsem, jestli ho to tam baví.

Na parket. Banda o?ralejch Italů s blbejma kecama. Vydr?ela jsem tam vedle vlnících se spolu?aček nesměle postávat snad minutu a pak jsem si ?la zase sednout. A ty ti vaděj a tamten ti nevadil, jo? Mezi puber?áckou neohrabaností a neodůvodněnou namachrovaností je někdy rozdíl, hm. Italové ode?li. Zase změna stolu a zase parket. Osamělej kluk se taky vydal trsat. No... a tak.

Objednaly jsme si pití. A jestli si ten kluk mů?e přisednout. No prosim. Bavily jsme se. Mlčky tam seděl. Přesedla jsem si. Po chvíli si sednul zase vedle mě. Hluboký nádech. Chtěl bych tě poznat víc, neza?la bys třeba někdy na kafe? Nedůvěřivě ho sleduju, vlastně přes ten hluk sly?ím jen napůl, co říká. No... ani ne.
Upíná na mě svůj pohled. Je mi skoro třicet, i kdy? na to nevypadám. zkou?í to. Sleduju ra?ící knírek nad jeho pravým koutkem.
Sorry, fakt asi ne, nemám moc čas. sna?ím se pevně odpovědět, kdy? se mu koukám do očí.
Tak třeba o víkendu. neskládá zbraně.
Jsem fakt docela zaměstnaná. jak ho jen slu?ně odbýt?
Tak v týdnu, třeba někdy v osum večer? Vrtím hlavou, ?e fakt ne, ?e bejvám dlouho ve ?kole. Je?tě něco říká. Asi pětkrát mu zopakuju: Promiň, ale fakt ne. ne? mě holky zatáhnout do hovoru. On tam chvíli sedí, pak definitivně opou?tí lokál.

Kvituju jeho odvahu tak přímo někoho oslovit. Sama jsem na tohle fakt srab. Ale.

11/04/2008 @ 21:15 | permalink | komentáře (7)