visegrádský blues: Dżem & Vidiek

u? druhej úterní večer po sobě jsem se z elitní rundy vzdálila příli? brzy. tentokrát do srdce východního Berlína na českej večer. aneb kdy? nepřijde Mohamed k hoře, musí přijít hora k Mohamedovi. čtení a koncert, jako za mlada, jako doma. v báru, kde prodávali lahvovou (sic!) Plzeň, se kromě vystupujících se?el poměrně reprezentativní vzorek pra?ský scény. jako doma.

tohleto tíhnutí k východu poci?uju nějak intenzivněj? a naléhavěj? ne? v Dortu. asi stárnu.

zároveň ale nemám pocit, ?e bych zanedbávala to, co je místní. pro zeleninku jsem si třeba posledně do?la na tureckej trh na Maybachově nábře?í.

vylezla jsem z ulity a chtěla jsem se během exkurze po Weddingu dát do řeči s Erasmačkou. kdy? jsem jí polo?ila u? asi pátou otázku a ona se ani jednou nezeptala zpátky, nechala jsem toho. Estonsko, hm.

zastavila mě největ?í neziskovka na světě. jestli chcete podpis, ok, jestli chcete prachy, tak sorry. pán si mě odtáhl ke stánku. jste členem týhle NGO nebo jste jenom brigádník? vypálila jsem na něj s my?lenkou na úterní seminární debatu o grassroot campaigning. brigádník. pět minut na mě mluvil a chválil mě, jak jsem informovaná. pak vytáhl formulář, kde jsem mohla za?krtnout, zda jim chci pos(í)lat 80, 120 nebo 240 éček. zopakovala jsem mu větu o podpisech a o penězích. chtěl mě dál přesvědčovat. přestala jsem být medová. 20 centů denně stačí. ne, prostě ne. to, ?e jsem taky imigrant u? jsem mu neřekla. a přesto si myslim, ?e spousta toho, co dělaj, má smysl. jó, a? jednou...

16/11/2011 @ 21:39 | permalink | komentáře (2)