?erefe, bebek! = cheers, baby!

Skrz otevřené okno ve svém pokojí sly?ím Tomá?ův smích a pak neidentifikovatelný hlas volající Miren! Miren! Ano, Miren je v celém Dortu zcela jistě jen jedna. Sbíhám po schodech dolů a přidávám se k anglohispánské grilující bandě. Pak stačí začít říkat calimocho místo houba a hned si člověk nepřipadá jako teenager konstatně bez peněz. Voy a comprar Nutella, pero voy a untar und conejo en el pan. Macarena plakala, ?e v?echno pomalu končí a Chris ode?el příli? brzo, aby si je?tě naposledy u?il NightRooms. S pomocí Ivanova fo?áku jsem se zase vrhla na dokumentaci Sebastianovy legendární párty, nicméně mě to nebavilo ani z poloviny tak jako minule. Člověk na gauči mi mluvil do du?e a akorát mě nasral; stupidně se usmívat a kývat kommt deutlich besser an ne? dát najevo nespokojenost s čímkoliv. Putain!

Po dvoudenním kompaktním semináři konajícím se v pátek a v sobotu (ano, v sobotu), který vedl hvězdný televizní moderátor, jen? pro nadcházející akademický rok ukořistil profesorské místo v pedagogickém sboru katedry ?urnalistiky, jsem zapudila únavu a vydala se s partou z Hacheney do bochumského Bermudského trojúhelníku. Proč mi neřekli dřív, ?e se tady v bohem zapomenutém Ruhrpottu odehrává něco tak středomořského? Ulice plná lokálů se stoly před vchodem. Stoly plně obsazenými hosty s půllitry a koktejly. A mezi tím v?ím chlápci prodávající rů?e a rozverně oblečené skupinky Junggesellenabschied; loučičů se svobodou; prodávajících jednopanákové lahvičky saurer Apfel ve snaze vydělat si na vlastní večerní útratu. Přispěvatel si pak od?roubované víčko připlácne na nos a dr?e lahvičku pouze zuby vyklopí její obsah do hrdla.
Na zpáteční cestě mi Merve líčila rozdíl mezi dönerem a kebabem, který jsem ?el zapomněla. Vehbi si pak v jednom fastfoodu objednával döner... z jeho tureckého monologu jsem rozuměla jen chicken... Hänchen.... A kdy? Simon (já se vůbec, ale vůbec netě?im zpátky do Francie. Německo je fakt lep?í.) při?el s Currywurstem, sklidil mezi přítomnými fanou?ky kebabu mohutné bučení.
A onen sutlač, který mi u? měsíce le?í na mysli, mají prý v instatní podobě i v Lidlu.

V neděli vstávám k polednímu, celý odpoledne se válím a čtu 6 dní starej Respekt. Zvonek u dveří. Posílám nezvanou náv?těvu domů. Kdy? mám naplánovanej čas, kdy jsem sama se sebou, nepřipustim vyru?ení. Aspoň ten jeden den v tejdnu to potřebuju. Bejt sama.

19/07/2009 @ 19:52 | permalink | komentáře (1)