to je pohoda, le?et v posteli s wifinou!

?iju. poslední den v Dortu jsem odpočítávala minuty. spolubydlící u? byly dva dny pryč, na programu jsem neměla nic rozumnýho, v neděli je v?ude v?echno zavřený. uklidila jsem. umyla nádobí. přestěhovala kytky do kuchyně. vytáhla elektrospotřebiče ze zásuvek a ve 14.45 vyklopýtala z baráku - na 5centimetrovejch podpatcích a s 15kilovym báglem na hrbu. v 15.11 jsem nasedla do S-Bahnu směrem do Düsseldorfu. první část cesty mě rozčilovala afroněmecká rodina s ukřičenym chlapečkem, ve druhý jsem pokradmu poslouchala tři lidi pobírající Hartz IV (sociální podpora) a pracující za euro na hodinu. ne? jsem vystupovala na Düsseldorf Flughafen, opoznámkovali moji krosnu, ?e asi bude pěkně tě?ká. na 5 minut jsme se dali do řeči. byli milí a přáli mi dobrou cestu. svým způsobem mě jejich jemná zdvořilost překvapila.

na leti?ti jsem byla 2,5 hodiny před plánovaným odletem. příli? brzy, jak jsem zjistila u svýho check-inu s číslem 201, kterej byl zatím zavřenej. nav?tívila jsem leti?tní mekáč a pochutnala si na McFlurrym. ?ivot v hale plynul ti?e, uklidnila jsem se. jsem paranoidní, ale číst v médiích o letecké dopravě znamená číst o bombových útocích a o letadlech, která shořela. o bezproblémových leti?tích a letech se člověk nedočte. jako osoba, která naposledny letěla někdy před 10 lety, jsem stále měla záda orosená kapičkami potu.

check-inovala jsem se a pokračovala jsem k osobní kontrole. dokonce mi dovolili vzít si do letadla jelení lůj, přesto?e jsem byla smířená s tím, ?e jim ho tam budu muset nechat. přítomná slečna mě dost nepokrytě osahala, pak mě donutila zout si boty. moje levé lýtko pípalo, tak?e jsem si je?tě vyhrnovala nohavice. pípalo kvůli kovové skříňce v blízkosti mojí nohy.

prohlídla jsem si duty free shop, kde měli parfémy doopravdy levněj?í v Douglasu v Dortu. ale jen jsem se uvelebila na sedadlo poblí? okna, skrz který jsem koukala na letadla Lufthansy, jak popojí?dějí mezi terminály. pak jsem se je?tě na poslední chvíli přesouvala k jinýmu terminálu, proto?e Prahu přelo?ili. a okolo mě Če?i. nějací cyklisti, jeden s rozseknutou nohou, v Praze půjde rovnou do nemocnice. vole, vole, nic jinýho jsem od nich nesly?ela. a ?enský se ?patně nabarvenou hlavou - má to bejt blond, ale je to jenom peroxid. pozorovala jsem lidi okolo sebe a uklidňovala sama sebe, ?e nás v?echny oskenovali a ?e v?echno bude ok.

nalodili jsme se na palubu. přede mnou seděli dva Če?i. asi man?elé. střední věk. paní: fůůůj, tady to smrdí! se tady někdo pochcal! no to je nechutný! s ČSA u? teda nikdy, nikdy neletim! bylo mi trapně. vedoucí letu?ka a její smyslný hlas jmenuju se Alena. on ten Viewegh to v Účastnících zájezdu opravdu poměrně vystihnul...
během letu se se mnou do řeči dala paní sedící ob sedadlo vedle mě. angličanka s německou maminkou, ?ijící v Düsseldorfu a tě?ící se na vánoční dovolenou v Praze. jemná to ?ena. jaký rozdíl!
v Praze jsem 15 minut po dosednutí na runway u? stála u pásu, na kterým přijel můj batoh. uf. mise splněna. po strachu, ?e moje zavazadlo pocestuje kdoví kam, případně ?e vůbec nedorazí - jak v Dortu vyprávěla Camille, ?e její kufr z Maroka do Bruselu nikdy nedorazil...

pak na skok domů. slastně vzdychnout po pozření půlky pravýho českýho rohlíku a tradá na plurk sraz. nečekali to. bavila jsem se. ?koda, ?e jsem neměla mo?nost poznat vás víc ne? jen tak letmo... vás, co va?e online identity znám dobrejch pět let! jen?e kdy? já se mezi novejma lidma stydim...

22/12/2008 @ 11:01 | permalink | komentáře (3)