kdo neumí, ten čumí, učí nebo tlačí kočárek

Kultura je pro mě ve v?ech svých projevech ?ivotně důle?itá. Jako strava. Přesto?e racionálně nacházím chyby, místa tření a tak... co je to platný. Rozeznávám rytmus úderů do klávesnice. Přemý?lím, kam zasadit bod obnovy systému.

Nemů?u usnout, a tak utíkám k Paní Bovaryový (čekala na to dobrý tři měsíce). Zprvu trochu prvoplánová & předvídatelná, postupně plastičtěj?í. Jsem schopná si to aktualizovat a přenést do dne?ní doby. Přesně. ?ivotní pocit. Realita. Jsem teprv na straně 69.

Niemand ist gerne zu Dritt, wenn eine Träne fließt.
Die Chance, die mehr verspricht.
Lügen war gestern - du mich auch.
Nořím se ke svým miláčkům z Hamburgu. K překladu článku o tamním přístavu, obsahujícím slovní spojení jako správce konkurzní podstaty, je to poměrně důstojný soundtrack...

Leibnitz byl s tím konceptem nejlep?ího mo?nýho světa dost idealista; pro mě je to chabá útěcha. Nebohej bůh. Jakto?e kdy? něco zasáhne na?e tělo, na?e du?e si to uvědomuje?
Proč se hádat o bytost a bytnost, kdy? nerozli?ujeme díky a kvůli?
V?ichni nutně strebujeme k dokonalosti. A dokonalost je pro ka?dýho jednotlivě jedinečná.
Současnost je těhotná budoucnost. A u? jsme zase u těch kočárků...

15/10/2007 @ 20:13 | permalink | komentáře (7)