Przez tydzień szukałam swojego klauna

Miluju návraty do Krzyżowé, do vísky na polském venkově kdesi pod Wrocławí. Na panství rodiny von Moltke. Do jídelny, kde vaří ?eny z vesnice podle receptů svých babiček. Mezi louky a kopce, k dřevěnému mostu přes potok s rákosím, k aleji naznačující cestu k domu na kopci. Na mezinárodní inkluzivní setkání mláde?e, anebo na pedagogy a lidi, kteří pracují s mláde?í, je? je nějakým způsobem vyčleněná z vět?inové společnosti. Je to pro mě v?dycky návrat do skutečnýho ?ivota, za který jsem neskutečně vděčná.

Je to pro mě poka?dý i překračování hranic; jak fyzických, tak mentálních. V původním i v přeneseném slova smyslu.

I tentokrát.

A čas vhodný k zamy?lení a k revizím. Kdo jsem, kam jdu, co chci. Nakolik ?iju tak, jak chci.
Kdo mi zasahuje do ?ivota a kdo mi ho plánuje a jestli se tomu poddat, anebo jestli se vzepnout.

Ihr habt mir viel zu oft
Auf die Schulter geklopft
Und ich glaub nicht daran
Dass ich ohne das Klopfen noch kann
(Tocotronic ? Ich bin viel zu lange mit euch mitgegangen)

A zároveň uvědomování si toho, jak otupuju, znecitlivuju, tvrdnu. Jak kolem sebe stavím hranice. Jak hraju. Hraju, abych pře?ila.
A jak uvolňující se poddat se kontaktu. Otevřít se, přijímat a dávat. Teplo. Lidskost. Podporu. V úlohách jak z drama?áku. V kontaktních improvizacích.

The more you know the less you feel. (U2)

Ví?, já nemám ?ádný kamarády. Mám spoustu známejch, ale ?ádný kamarády. A tady cítím... ? Zapomeň na to. Vět?ina z nás u? se v ?ivotě neuvidí. A je úplně jedno, jak intenzivní se na?e vzájemný vztahy mů?ou zdát teď a tady. ? Odvrátil se. Mlčel.
Jak jsem ráno říkal, co pro mě znamená láska. Velký věci, ale i ty malý. Tak dneska, jak jsi mi ukázala duhu, tak... ? jsem se odvrátila já.

A pak jsme se na závěr potkaly ve Wrocławi s Julkou. Necelé dva měsíce po posledním setkání v Praze. O umění, o hudbě, o naslouchání vnitřnímu hlasu, o zařizování vlastního bytu, o toleranci, o ?ivotě.

30/06/2015 @ 11:05 | permalink | komentáře (0)