neuvědomovanej blahobyt, kterej na cizí působí jako pový?enost

Jezdit do práce autem čtvrt hodinky je děsně pohodlný. Rádio SWR3 pro naladění, na nohou lodičky (rovnou), paráda. Lituju akorát toho, jak za celej den nic nepřečtu. Večer, kdy? padnu do postele, u? to nedávám.

Koncernová centrála. Doma jdou zkazky dvojího druhu: jak je v?echno přísný a ukrutný na straně jedné a jak je v?echno uvolněný v pohodě na straně druhé. Zatím se přikláním spí? druhé mo?nosti. Sedím na patře společně s IT, co? je v?dycky zvlá?tní sorta lidí. Atmosféra vylo?eně přátelská, nic není problém, přijď se zeptat, kdy? nebude? vědět, příchod na devátou a na dvě hodiny na oběd... ale zase je?tě v ?est v?ichni sedí za kompem. Nemám ten pocit velký bratr tě vidí, asi si tady na to tolik nehrajou. I kdy? mi tuhle jeden říkal u oběda, ?e před pár lety to v?echno bylo úplně jinak. Jeho popis docela přesně odpovídal prvnímu typu zkazek.

A pak jsou tam maličkosti, který člověka rozesmějou. Jako perfektně do mří?ky srovnaný hrníčky v myčce. Jako jeden jedinej ?enskej záchod. Jako kolegyně s nekonečnými svítivě rů?ovými nehty zapilovanými do ?pičky. V minisukni. Se slovanskými rysy. Ale neptala jsem se.

A taky si v?ichni tykaj.

V hotelu se mnou bydlel kluk, co vypadal úplně jako Til Schweiger. A u pasu se mu houpala přístupová kartička stejný firmy jako mně.

A ve čtvrtek jsem teda ?la na ten ?tamti? pro lidi nově přistěhovav?í se do Heilbronnu a okolí. Do nejstar?ího místního Irish Pubu. Pila jsem (skoro)místní pivo. Nějaký světlý ze Stuttgartu (?ádnej zázrak) a nějaký Weizenbier stejného původu (lep?í).

Kdo byl Maybach? Myslim to vá?ně, fakt netu?im. Koukali na mě, jako kdybych spadla z nebes. ?e prej vynálezce motoru. Oukej. My, co nepocházíme ze země zaslíbené automobilovému průmyslu snad máme právo nevědět. Heilbronnský rodák navíc! A? později mi do?lo, ?e jsem to jméno u? přece jen sly?ela ? akorát ho mám spojené spí? s úterním a pátečním tureckým trhem: Maybach-Ufer, Berlin - Kreuzberg. Ale to by tady stejně sly?et nechtěli.

A: Líbí se ti tady?
B: Jo.
A: Jako fakt?
B: Ale jo.
A: Neříkej.
B: OK, na tu dobu omezenou, co tady jsem, je to v pohodě.
A: Tak vidí?.
B: Nojo, jsem velkoměstskej člověk.
V ten okam?ik se C odvrátil.
Aneb dilema mezi zdvořilostí a upřímností. Po karambolech s upřímností, kterých jsem při minulých pobytech v Dojčlandu za?ila nepočítaně, jsem najela na tu jejich vlnu. Takový to skoro americký v?echno je super. A snad jsem nasadila i docela dobrý mimikry. Místní v tý hře jeli se mnou. A pak při?el tenhle člověk z Rostocku (můj domov, někdej?í DDR), kterej mě prokouk.

Připadat si jako chudej příbuznej. A sna?it se nepropojovat tento pocit s vnímáním vlastní důstojnosti.

07/03/2015 @ 10:56 | permalink | komentáře (0)