?panělskej bio česnek má grády

jako odčinění za máslo z Irska jsem sáhla po mlíku z braniborských luhů, aneb kdy? u? ne?eru bio, tak aspoň lokální výrobky (říkejme tomu zglajch?altování se na místní poměry). u cibule z Nového Zélandu mi skoro zaskočilo.

v 10.26 jsem při?la na obecní úřad, odbor občanských zále?itostí. otevírali sice a? v jedenáct, ale přesto u? se tam chodbou táhla fronta, která neměla daleko od toho, abych ji nazvala nekonečná. v jedenáct otevřeli přepá?ku, za ní? seděly dvě ?eny, od nich? jsme v?ichni vyfasovali pořadové číslo. pak u? to ?lo docela rychle. úředník si pře?ukal do kompu moje údaje, papír, co jsem mu přinesla, o?temploval, docela ochotně mi vystavil je?tě jeden formulář, kterej jsem potřebovala, a taky mi podepsal papír na to, ?e mi město jako nové Berlíňance zacáluje sto éček, no neberte to.

dal?í kroky vedly do banky, kde mi docvaklo, v jakým absurdistánu my v ČR ?ijem a jakej je rozdíl, kdy? vám řeknou, ?e studentskej účet je zadarmo v Německu a v ČR. tady je toti? naprosto zadarmo, včetně v?ech operací. a je?tě mi mávali před nosem letákem s informací o výběru z bankomatu v evropském zahraničí - zdarma. nemluvě o přeshraničních převodech.

podruhé v ?ivotě jsem se ocitla v podobné situaci a vedla jsem podobný hovor. poprvé na báru, podruhé v bance. proč ne.
A: vy nejste z Německa, ?e ne? jste někde z východu, ?ejo?
B: mno.
A: já jsem taky z Polska.
tak jsme si s mojí bankovní úřednicí docela pěkně popovídaly o ?ivotě, o studiu a tak. a vůbec jsem neměla pocit, ?e jsem v bance, která ze mě chce vytáhnout poslední cent. zá?itek z jinýho světa.

po telefonátu na hotlinku svého někdej?ího mobilního operátora, který mi řekl, ?e mi SIMku deaktivovali vloni v létě, jsem se rozhodla pro nákup nové. za poslední tři roky se nicméně obchod s předplacenými SIMkami zásadně proměnil. u? nejdou koupit jen tak někde v drogerii nebo v supermarketu, dostupné jsou pouze pomocí online objednávky, do které rovnou na?ukám svoje bankovní spojení. v mém případě nemo?né & nutnost mít telefonní číslo palčivě naléhavá. pán na nejbli??í benzince mě odkázal na Späti asi o dvě ulice dál.
paní, která taky nebyla Němka, mi agilně začala prodávat SIMku Lebara. na letáčku byli rozesmátí Arabové, Asiaté a Afričané a několik vlaječek různých mimoevropských zemí, Ruska a Polska. volání do Číny a do Indie za 1 cent za minutu. nicméně cena volání i SMS v Rajchu v konkurenci také obstojí, tak?e jsem v časové tísni pojala nové telefonní číslo za své.
doma jsem pak prolezla amazon.de a objednala si první telefon, kterej mi padl do oka.

jsou to přesně tři roky, co jsem se přestěhovala do Dortu. jsem takřka ve stejný situaci, a přesto je to úplně jiný. nehledě na zajímavěj?í budget, kterej mám k dispozici, je tu i změněnej přístup z mojí strany. zda je to zku?eností, kterou u? mám, anebo prostě těma třema rokama navíc, nevím. jisté je jedno, v?echno beru tak nějak víc uvolněně a nekoumám nad věcma, který jsem si v Dortu odpírala.

mé současné největ?í dilema je, zda chci snídat pomerančovou marmeládu vyrobenou ve Skotsku nebo ve Francii.

04/10/2011 @ 21:30 | permalink | komentáře (4)