nad stolkem plným prázdných fla?ek jsem usnula v ko?eném křesle

Zítra jedem do Hamburgu, Hannoveru a do Brém! Nechtěli sly?et, ?e tak náročný program se během jednoho dne nedá zvládnout. A pak jsme probděli noc, v 5:20 si na hlavním nádra?í v pekařství koupili něco k snídani a ?li se dospat. Já domů. Oni do vlaku mířícího na sever. Moji ?erefe, bebek turečtí spřízněnci. Kdy? jsem u Rewe na Möllerbrücke slézala z kola, padl můj pohled na ?ňůru před vchodem protěj?ího baráku a vlajky na ní navě?ené. Ta česká visela mezi portugalskou a tureckou. Zahřálo mě u srdce. Země s neuvěřitelně přátelskými lidmi.

Moje nejoblíneněj?í Portugalka (to nemů?e? říkat, v?dy? zná? jenom jednu!) mi plakala na rameni. A pak se mě jeden místní vyptával, jak se má dostat mezi erasmáky, co tady budou pří?tí rok. Podmínku číslo jedna u? splňuje; bydlí v Hacheney. Podmínkou číslo dvě je být pro ka?dou ?patnost a účastnit se. Účastnit se! A trochu se otevřít. Uvolnit. Čím dřív, tím líp. Být tam pro ně a obrnit se trpělivostí, kdy? mu budou klást blbý otázky. Ale ten vděk potom...!

Ale tak mně se ty Landovy muzikály docela líbí, sly?ím a pozdvihuju obočí. Neidealizuj si Čechy, děvče, neidealizuj!

01/08/2009 @ 16:46 | permalink | komentáře (0)