ročně v Rajchu pod vlak skočí cca 800 lidí, to znamená ka?dej den dva

U? druhý mu? skloněn nad dřezem pootočil hlavu ke mně stojící opodál a sledující jeho ruce s hromádkami pěny od saponátu řka: to je chlap, co pracuje, co! Oba to byli Italové. A pak mi povídejte něco o stereotypech!

V jednom z pravidelných monzunů jsem jela na kole ke stadionu. Jako zmoklá slepice jsem pak seděla naproti bývalému hráči německýho nároďáku, který se mi rozplýval nad Prahou, ptal se mě na tamní hotely a říkal, ?e býval poradcem českýho nároďáku. A házel do placu několi jmen hráčů, která mi ?el mnoho neříkala. Já ignorant.

Grilovali jsme s prvákama ze ?urny. Jsou mo?ná uvolněněj?í ne? druháci, se kterejma jsem měla vět?inu kurzů. A přesto jsem vět?inu času proseděla mezi Mirentxu a Pedrãem nabíraje z červeného kýble do plastového kelímku sangrii podle Jorgeho receptu. Nemohli jsme se dosmát. Konečně je zpátky ten Erasmus feeling; po nás a? přijde potopa!
Po přesunu k Auroře jsem konverzovala s prvákama. Ona Polka, on rumunský Maďar, oba narození v roce 1989, při?li do Rajchu jako batolata a doma pořád je?tě mluví v mateř?tině rodičů. Egészségére! Díky daným předpokladům to mají stokrát víc srovnaný ne? jejich vrstevníci. A oba budoucí ?urnalisti. Vděk. My jsme Ostblock! Ta ironie v jejich hlase! Ta, kterou tady člověk neslýchá, ale doma tak často...

24/07/2009 @ 16:23 | permalink | komentáře (0)