po 11 hodinách intenzivního posilování pánevních svalů

Nejvíc fascinující na tom v?em tady je to, jak rychle se tady v?echno mění. Od základů. Ze dne na den.

Po týdnu se salátem k večeři jsem v neděli večeřela dvakrát. Jakub nás pozval - tou dobou u? já po jídle - ?e navařil. No to nemů?em odmítnout. Nad talířem rej?e se směsí masa a zeleniny kápnul bo?skou, ?e vařil jeho zamlklý spolubydla. Jedno bílý padlo u? při jídle, dal?í v Hacheney a pak je?tě jedno červený. Domů jsem ?la sice po svejch, ale poměrně dost jsem přitom visela na pa?i druhýho Jakubova spolubydly. Toho, co s nim zbytek jeho WéGé teďka nemluví, proto?e např. chodí na záchod v době, kdy je čestvě umytej; tzn. se v míse nachází takovej ten sajrajt, co má vy?rat v?echnu ?pínu a co by tam měl nějakou dobu pobejt, ?e... a pak se taky aktuálně stravuje jen jablkama a hroznama, nad čím? si Jakub klepe na čelo. Spolubydla ale rozhodně nedr?í dietu, jedná se o proči??ovací kúru. Copak mezi dveřma do jeho pokoje pak dělá ta váha (na který se vá?í tak 15x denně), to je mi záhadou...

Tak?e párty v Hacheney a pár interesantních hovorů na oblíbené téma vztahy. A pak taxíkem do města a zklamání před vchodem do Silent Sinners, kde byla fronta aspoň na hodinu. V tom mrholení teda ani náhodou! Přesto?e značně podrou?ená, rozeznala jsem ve změti čekajících hlasů če?tinu a odrzle se s vlastníky dala do řeči. Prej na náv?těvě u sestřenky. Taky dobrý.

V neděli jsem si akorát srovnala muziku na disku, jinak to byl ukázkově flákací den.

V pondělí jsem vstala dřív ne? brzo, ale přesto se mi nepodařilo dostavit se na ký?ený úřad na sedmou ráno, kdy otvíraj. Přesto?e o víc jak o hodinu pozdějc, v čekárně nikde nikdo a skvěle rů?ovou Lohnsteuerkarte mi vystavili asi během pěti minut. Tak u? mů?u pracovat. Pořídila jsem si dal?í konto do sbírky. Posnídala se spoluerasmákama a s Němcema, co se právě z Erasmu vrátili. Jeden z Prahy. Divil se, ?e nejhnusněj?í barák v celý Matičce je údajně fakulta architektury (!!!) na ČVUT. ?pendovala jsem plasmu, poobědvala nejlep?í dortmundskej kebab za 2 eura a odfrčela do Essenu (aka nejhnusněj?í město v Rajchu). Nainstruovali mě, jak vařit kafe v automatu a vyfasovala jsem oblečení. To jsem si zkou?ela doma a byla nucena konstatovat, ?e přesto?e je ve ?vu sukně v?itá cedulka s velikostí 40, nejedná se o onu velikost ani náhodou. Pocitově je to tak 38. Přesto?e nepopírám, ?e jsem od Vánoc pocitově tak trojnásobná (ech, zkou?kový...), do normální 40 bych se snad je?tě mohla vejít, ne... Tak?e mě chytla blbá nálada, se kterou jsem ale stejně vyrazila do East Endu.

A seděla jsem tam jako něco mezi hromádkou ne?těstí a znuděnou blbkou. Dokud jsem nevstřebala druhej Bananenweizen a Jakub nezačal rozvíjet teorie o posilování pánevních svalů, oblékne-li děvče botky na podpatku. To je pak dobrý při porodu, co? Setřel mě, ?e ne tak úplně. Navrhla jsem, ?e to otestuju. Prej jestli to má brát jako pozvánku. Ne tak úplně.
A pak do?lo na dalekosáhlý a nekonečně hluboký hovor s chlapcem z DDR. Teda a? tak bych to nečekala. Tý v?eobjímající ironie! Znova padla památná věta die Liebe ist nicht konstant a oblíbená otázka vlastní zodpovědnosti byla probrána velmi zevrubně. A pak mě hodil domů autem svojí holky, čím? de facto spáchal osmej smrtelnej hřích - v tom mezi náma panuje konsens.

A pak jsem nespala tři hodiny. Proto?e úplněk, proto?e nervozita, ?e ve 4.40 nevstanu. Zme?kaná S-Bahn v 5.41, nezme?kaná ta v 6.01. O hodinu později v Essenu ve ?krtící sukni a o 5 cm vy??í. Přátelský úsměv na rtech, asertivita vůči ?éfovi, jeho mana?erský zhodnocení na závěr fakt super práce! A pozorovala jsem tam v?echny ty nasvícený stánky, mana?ery ve skvělejch oblecích (btw. v?ude samej Raku?ák!), luxusní jídlo k obědu, jeho? zbytky určitě vyhodili, a ptala se: tak my máme finanční krizi, jo? kde? A pak ke mně při?el nějakej pán a jestli prej nechci pracovat jako junior-něco a obchodovat s plynem. Tak jsem mu naznačila, ?e nechápu, na čem se zakládá jeho nabídka, vidí-li mě v roli kávu nebo čaj? To člověk nemusí bejt in?enýr, aby mohl stavět plynovody?
A k mým zji?těním se přidalo dal?í: reptají-li Němci v soukromí takřka neustále, v práci nikdy v ?ivotě. A proč ta přetvářka?
Asi mi upadnou nohy. Kdy? jsem si to ?trádovala přes uni-parkovi?tě v odporným de?ti, skrz lou?e, díky nim? propustily moje tenisky a já jsem měla v?echno, jen ne nohy v suchu, připadala jsem si jak na táboře se skautíkama - totálně mrtvá po celym dni vyčerpávající práce, o jejím? smyslu by nebylo tě?ké začít pochybovat - a s kalu?ema v botách. A tak jsem celou tu nostalgicky dojemnou atmosféru zabila triumfálními opakovanými výkřiky do psí kundy!

10/02/2009 @ 20:47 | permalink | komentáře (3)