můj černobílý svět. co je to normální?

to jako chce?, abysme byli bezpohlavní roboti, jo?

při procházení jedné z nově postavených pasá?í na mě z obrazovky ve výkladní skříni jakéhosi obchodu bliknul elegantní Wayne Jackson. s úsměvem jsem to elcédéčko chvíli sledovala. ta písnička se mi nelíbí, ale jinak...

nasadila jsem sandálky a na rozviklaných nohou kráčela po staroměstské dla?bě do ?koly. reakce mu?ů opravujících silnici. jedině těch.

to je mi z tebe smutno, jestli si tohle fakt myslí?, řekl mi tatínek ohledně feminismu. nutno dodat, ?e jeho představa o tomhle "oboru" je poněkud zkreslená.

proč studuju, kdy? bych se po co mo?ná brzké svatbě měla nechat zavřít doma.

proč jsem celý dětství poslouchala otázky jak bylo ve ?kole? byla jsi vyvolaná? umělas to? co matika? kdy? je v?echno tohle pro holku vlastně úplně irelevantní?

a tak jsem si vzpomněla na potemnělý pokoj a na sebe sedící na rozestlaném lo?i ve chvilce tichého strnutí a snahy nedat jej na sobě znát. a myslela jsem na to, ?e asi je pravda, ?e si vybíráme partnery podobné svým rodičům...

proto?e první, kdo musí slevit ze svých nároků, jsem já.

zase jsem s novou chutí sáhla po de Beauvoir.

cuká mi obočí nad profánním vyjadřováním. to rad?i ta frigidní pregnantnost, ve který lze nacházet spiklenecký mrknutí oka, kdy? se ponoříme dost hluboko.

zkou?kový je tu. a tak celý den slídím v katalozích knihoven a zálo?kuju si kní?ky, který si chci přečíst. a za v?echno mů?e dé??. jinak bych se učila někde na koupali?ti a děsně by mi to ?lo. a nebyla bych unavená. a nerozptylovala bych se.

a prý mu? studující filosofickou fakultu není mu?em, nechala se sly?et jedna paní doktorka. jen tajně doufám, ?e ten její mu? je minimálně jaderný fyzik.

18/05/2008 @ 15:20 | permalink | komentáře (8)