z infantility do senility a z cudnosti do počestnosti

Ve středu jsme ?ly s Char na kafe, který jsme si slibovaly asi tak od září. Je?tě jednou děkuju! Uvědomila jsem si, jak stra?ně shrbeně sedávám. Nesměle? O den pozdějc jsem ve ?kole vedle anděla poci?ovala toté?. Jako nejistá třináctka, která se za sebe stydí. Čas na změnu.

A jak je to správně - ?ensky. Proč asi nosim červenou rtěnku?! Proč mám ráda tenhle tón, kdy mluvčí nedává najevo, nakolik vyřčenému sám doopravdy věří?

Lu?tili jsme jakýsi rukopisný text z 18. století. Milý chlapec: U... tečka... a vyučující: tak?e UND.

Je to svým způsobem stigma být v?dycky znova novým lidem nucen/a přiznávat těch osm a? deset let strávených ve skautu. Zvlá??, kdy? to zanechalo nějaký pro společnost třeba nepochopitelný následky. A stejně si za tim stojim.

Ráda po letech potkávám lidi, který jsem ztratila. A je?tě raději zji??uju, ?e si s nima mám i po sedmi letech co říct. A mo?ná i víc ne? tehdy, kdy se sympatie odehrávaly vesměs na úrovni nekonečných pohledů v sázce kdo uhne dřív. Mám ráda galatní, v?ímavé a citlivé mu?e a neměnící se spiklenecké pohledy.

24/11/2007 @ 14:14 | permalink | komentáře (12)