pra?ský mhd jako ideální kulisa pro pláč...

Je to tak tři dny, co mě začala dohánět lítost. Bráním se litování sebe sama, ale propadám zoufalství z vlastní neschopnosti. Z neschopnosti dát to, co chce?, i kdy? to neumí? pojmenovat. Determinace k samotě. Nekompatibilita. Outsider. Versager. Lama. Po včerej?í upřímné hodince na icq víc ne? předtím. I soustředěnost jsem ztratila. Tak zas za pět let mám mo?ná vyhlídku na povyra?ení. Do tý doby? Zahloubaná do knih, občas jen nesmělý pohled vyčouhne nad jejich stránky, aby si povzdechl nad naproti sedícím odká?lávajícím spolučtenářem ve studovně... Anebo jako ?urnalista, jeho? práce ho předurčuje denně vyprodukovat několik řádek odpadu, nejpozději zítra zastaralých a zbytečných informací...

Tak si vravím, to chce čas... to chce kl'ud. (Peha)

A co jsem čekala. Vyhraný Monopoly v půlce srpna jako hřebík do rakve. Pověrčivá? Ts!

Chci se zas naučit koukat do budoucnosti. Chci se naučit přestat se ohlí?et a nimrat se v tom, co bylo. Chci si umět říct lass' uns Freunde bleiben! a brát to jako pozitivum.

Boj proti monotematičnosti: Chtěla jsem tady taky hodit k dobru nově nabytý poznatky o Adalbertu Stifterovi, ve vlastním speciálním mixu. Cynismus na druhou s uvědoměním, ?e tohle a jemu podobný jsem četla celej letní semestr (a pak maj bejt vysoko?koláci psychicky zdraví). Ka?dá vá?eň je nemravná. Pravá láska učí ctnosti sebekázně a odříkání. Stifter spáchal sebevra?du; ?enatý a bezdětný.

14/09/2007 @ 21:14 | permalink | komentáře (2)